Ještě nikdy se neptala na jeho domov a proto ta otázka mu připadala tak podivná a nezvyklá. ..Také tam jsou zdrávi," řekl vida, že Hermína tváří se jako jindy a ohlíží se po Maníkovi. „Jestli pak víte,“ začala Hermína po chvíli zcela lhostejné, „že vím, že jste dostal ve středu psaní z Terezo va.“ „Dostávám každý týden," pravil Luzný klidné. „A že jsem to psaní viděla —“ „Jak to?" zarazil se Luzný. „Byla jsem v kanceláři u pana účetního a llnlman pravé přinesl poštu, a psaní na vás leželo na vrchu,u vysvětlovala Hermína a pak s úsměvem pohledla na Luzného. „Ah tak, jen adresu jste viděla,“ upokojil se Luzný. „Adresu ženskou rukou psanou,“ řekla Hermína, pokyvujíc hlavou a tleskajíc při tom hřbetem pravé ruky do dlaně levé. „To vám píše maminka?“ obrátila se pak náhle na nej a upjala k němu tázavý pohled. Ne „ „Tak to nebylo psaní z domova?“ Luzný byl na rozpacích, co má říci. Ze píše nevěsta? Nač to potřebuje Hermína védét. Nezmínil se o tom nikomu, dovědí se o tom všichni dosti časně. Odpovědět však musil, tázavý pohled Hermínin na něm utkví val. cítil jej až na dně duše. „Bylo — ale adresu vždy píše kmotřenka otcova, která je u nás. To víte,“ usmál se, „naši píší ještě švabachem.“ Hermína vycítila, že to není to pravé. Kmotřenka--kdo j«i ta kmotřenka? Ještě okamžik dívala se na Luzného, jakoby měl cosi dodati, ale pak sklopila zraky a šla mlčky vedle něho. Stálo ji dost odvahy, zeptat i se na to, nač se zeptala. A teď ji to až mrzelo. Cítila, že otázky ty nebyly Luznému milé a sama nedověděla se téměř ničeho. Naopak k otázkám, jež budily její zvědavosť, přistoupila nová: kdo je ta kmotřenka? — Luzný se o ní nikdy nezmínil, ač vypravoval o domové, až nyní mu uklouzlo, že jest u nich. Bucfto na ní pranic nezáleží, a on zapomněl se o ní zmínit, aneb — ? Toto „aneb“ Hermínu dráždilo. I Luzný mlčel, jda vedle ní. Zápasil sám se sebou. Jeden hlas v něm pravil: „Proč jí nechceš říci, že mas nevěstu, čeho tím chceš docílit? Bojíš se nebo stydíš se?“ kdežto druhý, jemuž více se oddával, mluvil: „Z jaké příčiny jí to říkat? Casu dost. Jaké pak výčitky? Neselhals a mlčením nepášeš zpronevěru.“ Ale ač tomuto druhému hlasu nakloňoval sluch, přec vyvstávala v něm nespokojenost se sebou samým. Tak se na tu procházku těšil, a tak jej sklamala. Co to jen Hermínu napadlo a nač se ptá na tyto věci. I podíval se úkosem na ni, jakoby chtěl vyčisti odpověď z její tváře. Ale neviděl nic zvláštního. Dívala se do země, jakoby si hledala místo, kam má šlápnouti. Nějak mu jí bylo líto. Cítil, že ji odbyl. Že ona by byla chtěla věděti více, ale že je dobrá a jemná, a proto nyní mlčí skromné a odevzdaně. Hlásila se v něm touha k ní pro-mluviti laskavě, jako na usmířenou — ale co ? O Stázině? — Zdali pak by Hermína ještě s ním tak chodívala? napadlo mu a hned cítil, že to jest ta tajná bázeň, která jej zdržuje, aby jí řekl, že má nevěstu. Když se na ni neptá, nač o ní začínat? A přece zas zdá se mu ošklivé a neslušné zňstat jen na tom, co řekl. „Ona je už dlouho u nás,“ pravil tiše a jen jakoby dodával ještě těch několik slov k předešlému. „Kdo?“ zeptala se Hermína, jakoby již dávno na to nemyslila a pozvedla hlavu. „Stázina — ta kmotřenka. Byla sirotek, otec ji vzal k sobě, hned kdvž jí bvlo čtrnáct let.“ „To už je dlouho, že ano?" řekla Hermína a ani na Luzného nepohlédla. „Ba — už skoro sedmnáct roků.“
