Stránka:Svetozor r12 c30 text.pdf/18

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Tato stránka nebyla zkontrolována

Kde je štěstí?

Píseň J. J. Kraszewského.

Hledala jsem v snění.
hledala kraj světa — —
nikde štěstí není;
a kde přece zkvětá?

Chvěje se a pláče
stařičký dub v dáli,
že ho rubá, vláče
člověk a pak spsilí.

Tráva v poli vzdychá. —
proč jen k žalu žije?
I ta vlnka šplýchá —
proč ji země pije?

Ptačátko mne učí,
Jestřáb že je honí;
skotu stáda bučí,
řehce hejno koní.

Ptám se v nebi mraku,
zda tam štěstí zkvétá;
ten má slzy v zraku,
blesky páží metá.

Ptala jsem se lidí,
kdo z nich viděl štěstí;
každý jen žal vidí
trním pouť si klestí.

Hledala jsem v snění,
hledala kraj světa — —
nikde štěstí není;
a kde přece zkvětá?

„Klosy“ 1878.

Přel. Fr. Chalupa.


Kraszewski ve Varšavě.

(Z „Ramotek“ Aug. Wilkońského.)


Sotva úslužný „Kuryerek“ přinesl zprávu, že Kraszewskí jest ve Varšavě, a již ji každý, kdož jen uměl čísti, s účastenstvím opakoval a z úst do úst podávat. Varšava ode dávna jest městem počestným a vřelé účastenství s vlasteneckým spisovatelem jest čestným znakem zdejší společnosti.

Kraszewski ve Varšavě uvítán byl nejprve obecnou pozorností, pak množstvím jednotlivých projevů úcty, oslavy, přízně a náklonnosti, a pouze v těsných uličkách nečistého srdce závist mlčky žluč prolévala — leč takových ještěrek nehodno vzpomínati.

Je-li Kraszewski genius?… Nikoliv, on jest pouze znamenitý talent, a k tomuto nadání pojí se vždy vůle pravá, šlechetná a poctivá, vytrvalost nezdolná a vášnivá, plodnost obrovská, lehkost jakoby z parního kotle se rodící a vznášející se způsobem rozpryskujících se kongrevských raket. Kraszewski prodlením patnácti let napsal stotřidcet svazků!

Kdybys všecky literky jeho spisů spočítal, bylo by jich několik millionů; kdybys inkoust smyl, naplnil by mnoho hrnců; kdybys péra sebral, mohl bys tisícem křídel vykonati vzdušnou plavbu z Varšavy do Ameriky; kdybys papír shromáždil, mohl bys v kterém koli krajském městě polepit všecky budovy zevně i uvnitř, a kdybys všecky ty myšlenky sehnal na jedno náměstí, jekot, vřesk, lomoz a váda odtud zavznívaly by na mnoho mil.

Bylo po poledni o 4. hodině dne 5. prosince roku od stvoření světa 5751[1], když jsem si v poobědní době trošičku zdřímnul. Již rok tomu, co vždy po obědě dřímota mne přemahá. Můj Bože! minula již jará mladost, kdy nebylo mi lze za dne ani oka zamhouřiti.

Dřímu, sním o minulosti, o času přítomném i budoucím a již se ke mně blížil pěkný sen, an tu hřmotně do mého pokoje vrazí sivooký Erazmek a hoře v tváři volá:

„Víš-li pak, strýčku, kdo přijel?“

„Vím.“

„Nu tedy, kdo?“

„Manas Salma z Opatova, jenž má tvůj úpis z r. 1843. Byl zde již dvakráte a přeje sobě vřele, aby tě spatřil.“

„Vždyť mu nejsem dlužen ani zlámanou grešli!“

„O zlámanou grešli tě také neupomíná, nýbrž jen o 1730 zl. polských se zákonitými úroky šesti ze sta.“

„Což nedostal ode mne čtyřicet korců pšenice a dvacet tři sáhy dříví?“


  1. Jestli totiž nezmýlili se v počtu!