se právě děly, před sebou, a tak je též vyličuje. Sv. Otcové a církevní tradice vykládala podobně slova této písně vždy o Kristu Pánu. I v židovských výkladech shledáváme při tomto žalmu messiánské vysvětlování, kteréhož teprve ve středověku »za příčinou obrácení Minejských (t j. kacířů)« zanechávali.
Ti, kdo chtějí vykládati slova žalmu 2. o některém israelském králi, volí k tomu podle 1 Kr. 16 13, 2 Kr. 5 17—21 Davida, podle 2. Kr 27 14 Šalomouna, ano i Josafata, Uzziáše neb Ezechiáše, neb i makkabejskěho Alexandra Jannea z 1. stol. před Kr. Za dob Davida a Šalomouna nebyli všichni národové postaveni proti Israeli; o jmenovaných nelze říci, že panovali nad vším světem, syny Božími ve smyslu žalmu též nebyli.
Vidí žalmista Páně, kterak se proti Messiášovi národové a knížata staví, ale dí, že snahy a útoky jejich jsou marny; Kristus (Pomazaný) má velikou moc a bude vládnouti celým světem.
Skladatel žalmu udán není; svědectví Sk. Ap. 4 25 nemusí býti v tom rozhodujícím, poněvadž se tam o původ žalmu nejedná a věřící jmenovali v one modlitbě Davida původcem žalmu, protože se řídili všeobecným způsobem mluvení, jež celý žaltář jmenovalo τὰ τοῦ Δαυείδ. Davidovi promluvena prorokem Nathanem dle 2. Kr. 7 12—16 podobná slova, jako je nacházíme v tomto žalmu, ale ani tato okolnost nedokazuje ještě nikterak, že by byl David skladatelem žalmu. Ten úsudek jest dovolen, že užil žalmista slov z 2. Kr. 7 12—16 o Messiášovi a že psal v době, kdy bylo očekávání Messiáše živé. I tento žalm byl snad, jako ž. 1., poněvadž nemá nadpisu, později, když již l. kniha žaltáře aneb aspoň část žaltáře tvořila sbírku, před celou sbírku písní spolu s 1. ž. postaven. Podstatného nelze proti Davidovu původu ničeho namítati.
V některých hebrejských rukopisech jest tento žalm na začátku žaltáře a číslován jako ž. prvý; v jiných jest spojen se ž. 2., ačkoliv se oba obsahem od sebe liší. Proto jest dle kanterburyského rukopisu uveden ve Sk. Ap. 13 33 jako žalm prvý.
