J. V. ŠIMÁK:
PRAMENY A POMŮCKY HÁJKOVY.
Hájkovu kroniku nesmíme posuzovati moderním měřítkem. Jest jen dítkem svého prostředí, naivní, mravně laxní, povrchní, fantastické a tendenční renaissance, knihou o nic horší, nežli současná díla dějepisectví evropského. A přese všecky hrubé své vady jest epochalním zjevem starší české historiografie, stejně hodným studia, ne-li víc, jako kterékoli jiná památka[1].
Ke studiu tomu především zajímá poznati, odkud Hájek zprávy své vážil.
Kronikář své zdroje jednak uvádí, a to a) v seznamu, položeném po stati úvodní, počtem 36; b) v textu, výslovnými odkazy, mimo těchto 36; jednak neuvádí, a. tu jest úkolem kritiky zjistiti jeho pomůcky rozborem a srovnáním s prameny známými.
a) Z auktorů cizích, jež Hájek v seznamu vyčítá pouhými jmény, bibliograficky shledáme tyto:
Ptholomeus o spůsobu věcí germanských jest zeměpis Cl. Ptolomaea. Vyšel v lat. překladě již r. 1495 ve Vicenze.
Strabo kronikář. Strabonovy Geografie I. vydání vyšlo bez data, II. r. 1472 v Benátkách Vlašských.- ↑ Srv. Dr. Jindř. Metelka:O úvodní stati „Kroniky České“ Václava Hájka z Libočan, v progr. c. k. realky pražské v Ječné ul. r. 1889, 1890.
13*
