děti »Rudého Obojku« byly hodny svého velkého otce, v zdravých tělech byl zdravý duch. A tak, ač posedlo je šílenství, přemohly je již za týden, pouze tři odtud odlétly, aby se již nikdy nevrátily.
Když přišel sníh, bydlil starý bažant se svými třemi dětmi, jež ho neopustily, v starém rodném údolí. Byl jen lehký vločkový sněžný poprašek a jelikož povětrnost nebyla příliš mrazivá, přenocovala bažantí rodina pod nízkými, plochými větvemi cedrovými. Druhého dne sněžilo hustěji, mráz byl větší a závěje kupily se vysoko. V noci přestalo sněžit, ale mrazu stále přibývalo.
»Rudý Obojek« odvedl svoji rodinu k bříze, před níž byla velká závěj, zalezl do toho měkkého peříčka nebeského a ostatní šli za ním. Vítr je přikryl čistými, bílými prostěradly a tak spali v bezpečném úkrytu celou noc. Nazítří našli ledovou stěnu, jež povstala ze sněhu, roztálého teplým dechem, ale odstrčili ji snadno a vstali na ranní budíček tatínkův: »krýt, krýt, kvit!« (»Pojďte, děti, leťte!«)
To byla první noc ve vánicí — pro starého bažanta byla to však stará historie. Večer zase spokojeně zalezli do svého teplého lože a noční vítr je pečlivě přikryl. Ale vítr obrátil se vý-
