dém keři, v každém stromě a křovisku, očichávala celý les i samo nebe a všude slídila po nepřátelích, neboť nestálo za to koukat po několika přátelích. A skutečně odkryla nepřítele! Nahoře na louce objevila se velká liška, plížila se podél její cesty a jistě že ji jemným svým čichem zvětří. Tu nesměla zmařit ani chvilky!
»Krr! krr!« (Schovejte se! Schovejte se!) volala matka tiše, ale rozhodně, a ubozí maličtí, sotva větší nežli žaludy a staří jen den, rozptýlili se, by se ukryli. Jeden bažantíček zmizel pod listem, jiný mezi dvěma kořeny, třetí zalezl pod kus odpadlé březové kory, čtvrtý do díry v zemi a tak dále, až všichni byli ukryti. Pouze jediný nemohl nalézti úkrytu, položil se na plocho na široký žlutý list, zavřel oči a myslil, že je v bezpečí, nikým neviděn. Pípání maličkých umlklo a vše ztichlo.
Matka bažantice letěla zrovna vstříc obávanému loupežníku. Potom odbočila pár kroků od něho, začala tlouci křídly, jakoby byla ochromená, dočista ochromená na křídlech a naříkala jako dítě od matky opuštěné. Prosila snad o milost — o milost takového krvežíznivého, ukrutného lišáka? Ó nikoli, tak bláhová nebyla! Často slýcháváme o lstivosti lišákově, avšak
