tilo slunce tak jasně a vzduch byl pln balsamicky sladké vůně smrčí. Den jak den přicházel velký, ušlechtilý pták na své zamilované místečko, někdy s ní, někdy také sám a bubnoval a kroutil se ze samé radosti ze života. Ale proč někdy sám? Proč nepřicházel vždy se svou malou hnědou paničkou? Celé hodiny bývala u něho při slavnostních hodech a sladkých hrách lásky, potom uklouzla mu náhle a zmizela až do zítřejšího dne, když hlasitý válečný křik zazníval od pařezu a poroučel jí velitelsky, by se vrátila.
Hluboké tajemství lesa vznášelo se mezi milujícím se párečkem, tajemství, jež »Rudý Obojek« nemohl proniknouti. Jaká byla as příčina, že den jak den pořád déle se omeškávala, až konečně jednoho rána na jeho volání se ne dostavila? Minul den druhý, již i třetí chýlil se ku konci, ale přece nepřišla.
»Rudý Obojek« zdivočil vzrušením, prolétal šumivým letem les, volal se starého pařezu, létal po proudu, proti proudu, nahoru ke kopci a dolů do údolí, bubnoval a hrkal touhyplně — ale nadarmo.
Když čtvrtého dne jeho vábení znělo lesem, zaslechl náhle jako při první schůzce šustot
