něžná postavička, plachá malá bažantí slečinka, jež pokoušela se stydlivě se skrýti. V okamžiku byl u ní. Nový neznámý cit ho schvátil, jako trpícího palčivou žízní, jenž prahne po chladivém pramenu.
A vážně capal, rozkládaje na odiv svoji pyšnou zdobu. Odkud věděl, že se jí to bude líbit? Čepejřil své peří a dovedl je tak postavit, že sluneční paprsky odrážely se třpytivě od něho, a při tom tichounce kvokal — což znamenalo asi totéž, co ono sladké nicotné tlachání »vyšších bytostí«.
Bylo to patrno — její srdce bylo získáno. Získáno a to již dávno před tím, jen kdyby to byl býval zpozoroval. Plné tři dny šla bažantí slečinka za jeho lákavým bubnováním, obdivovala se mu způsobně z dáli a cítila se drobátko uražena, že ji dosud nepozoroval, ač byla mu přec tak blízko. Nebylo tedy tichounké zašustění v křoví snad přece jenom náhodou.
Leč nyní sklonila pokorně hlavinku v sladké oddané milosti. — Osamělá cesta pustinou byla za ním, žíznivý poutník nalezl konečně přece chladivý pramen.
Byl to šťastný, nádherný čas v líbezném údolí — které mělo tak ošklivé jméno. Nikdy nesví-
