nuje a brouká v lesy, anebo proč rozkládá svůj nádherný jiskřící se obojek, by zářil v jasu slunečním. Kde se vzala ta neznámá touha po druhovi, který by se obdivoval jeho třpytnému peří? A proč toto přání nenapadlo ho již mnohem dříve, ještě než nastal »kočičí měsíc«?
dunělo to znovu a znovu.
Den jak den navštěvoval bažant oblíbené svoje místečko a nová ozdoba: růžový hřebínek rostl mu nad jasnýma, směle se blýskajícíma očima. Staré bačkorovité lyže na nohou zmizely, jeho obojek stával se důstojnější, oči čistší a celý zjev jeho byl nádherný k pohledu, jak se čepejřil a třpytil v zlatých paprscích slunečních.
Ale byl tak osamělý.
Než co počít, musil své touze uleviti denními koncerty, bubnováním. Až jednou časně ráno v krásném květnu měsíci, když toužebně bubnoval, a znovu bubnoval, zaslechl jemným svým sluchem tichý šustot v křoví.
Z trnul jak socha a naslouchal: věděl, že někdo ho pozoruje. A bylo to možné? Stála tu
