notovaly písničku: »Přijde jaro, přijde!« a hudly ji i při nejhorších bouřích po celou zimu, až konečně »hladový měsíc«, totiž náš únor, chýlil se ku konci.
Nyní mohly dvojnásobnou silou zvěstovati svoje růžové názory na svět, a také to dělaly s důrazem, který zněl asi: A já vám to povídala…
Slunéčku přibývalo síly, už rozehřálo sníh s jižního svahu a odkrylo široké záhony plné vonného přezimovavšího zeleného brčálu, jehož bobulky byly slavnostními hody pro vyhladovělý bažantí žaludek.
Byl konec těžké práce; bažant již nemusil s velkým namáháním okusovati zmrzlé výhonky; jeho zobák si odpočinul a měl pokdy, by se zase srovnal jako byl dříve.
Brzy přilétla první třasořitka a cvrlikala: »Jaro je tu, jaro!« Slunéčko hřálo každým dnem tepleji, jednoho rána v soumraku zaznělo hlasité: krá—krá a stará vrána přiletěla sem v čele svého hejna, aby vytroubila veřejně:
Zdálo se, že celá příroda na to odpovídá. Bylo to zahájení ptačího Nového roku a jaro slavilo vjezd do každého ptačího srdce. Koňadry byly
