za týden mohla již ochmýřená mláďata létati jako staří.
Ale ne všecka — nejmladší bylo již od narození slaboučké. Několik hodin nosilo ještě půlku vaječné skořápky, když se z vejce vyklubalo, bylo méně mrštné a pištělo více než jeho sourozenci. Když jednou večer při útoku skunkovu volala matka »kvit! kvit!«, což značí: utecte, opozdilo se, a když rodina shromáždila se zase na kopci porostlém jedlemi, nebylo ho tu a nikdy již chudáčka nespatřili.
Vývoj mláďat zatím utěšeně pokračoval. Již věděla, že vypasené kobylky hojně se zdržují ve vysoké trávě u potoka, že rybízové keříky poskytují tučnou stravu v podobě zelených, hladkých červíků, a také bylo jim dobře známo, že mraveniště, jež rýsovalo se na kraji lesa, je stále plnou špižírnou pro ně, i to, že jahody, ač nebyly to hmyzové, chutnají skoro zrovna tak znamenitě. Potom věděla velmi dobře, že ohromní motýlové — danaidky jsou dobrá pečínka, poštěstí-li se je jen chytit, a že kus spadlé poloshnilé kůry stromové je pln lahůdek pro ně. Ale opatrnost je také učila, že čmeláky, vosy a stonožky lépe nechat na pokoji.
Nastal červenec — měsíc jahod. Kuřátka
