Stránka:Puchmajer, Antonín Jaroslav - Sebrané básně.djvu/110

106

Tou sem já se živil mnohá léta,
Teď ta tam, o Bože! teď je po všem veta.
Merkur, jen co v tůni nesáhne,
Širočinu zlatou vytáhne.
Vida, ptá se: Tali tvá?
Není, odpoví: To není má.
Stříbrnou mu potom vydobude:
Tuším tato bude?
Ani ta! — I po třetí se spůstě v zátočinu,
Železnou ven nese širočinu.
Ta je, ta! — I přiskočí a božskou líbá ruku,
Díku čině, laskavému Atlantovu vnuku.
Sprostností Bůh tknutý svatou,
Sekeru vzav stříbrnou i zlatou,
Dí mu: Duše upřímná, i tyto obě
Sekery měj sobě!
Dav je, zmizel. Tesař z vděčnosti
Spíná za ním ruce, pln jsa radosti.

Když se takým darem vychluboval,
Sousedům svým ohlašoval
Božské nad sebou div prozřetelnosti,
Veliké i štědrosti:
Jeden z nich, ne v té, co tesař, chudobě,
Smyslil klamu užít v stejném způsobě;
Nikomu nic neříkaje šel a vlez,
U jemčiny kradmo na vysoký jez;
Tu, co tomu tam se maně přihodi,
Schvalně sekeru svou v tůni zahodí;
Rukama pak začne lomiti a plakati,
Před celým i nebem klamati.