a zaujala ho svou hrou; když po třech dnech se chystala k odchodu; slíbil jí odměnu. Vyžádala si zajatého caře, aby měla průvodčího po svých cestách. Když se domů blížili, nabízel car bohatou odměnu guslarovi. Ale ona odmítla, že jednou k němu zajde. Cařice běžela napřed domů a převlékla se. Za chvíli ozvaly se křiky, že car přišel. Cařice běžela mu naproti, ale on, se všemi se zdraví, na ni ani se nepodívá. Ministrům řekl, že nic neudělala, když jí psal. A tu zvěděl od ministrů, že ona hned zmizela, jak ono psaní došlo, a právě nyní se teprve vrátila. Mezi tím převlékla se ona opět za gus-slara, vyšla na dvůr a zahrála. Car vyběhl, chytil ho za ruce a řekl svým lidem, že ten guslar ho vysvobodil. Shodil guslar svůj vrchní šat — a všickni poznali cařici. Tak vysoce dramatický a konscisně vylíčil tuto scenu ruský vypravovatel. Povídka tato jest velice osamotnělá v ruských tradicích lidových a pravdu má asi Vsevol. Miller[1] pravě, že jest „nejspíše knižního původu“. Velice podobná jest téže staré německé písni maloruská píseň, která v novější době byla básnicky vzdělána od V. Čajčenka a M. S. Kononenka.[2] Mladý kníže jest v bitvě s Turky zajat, uvržen do žaláře a za dne musí konati těžkou práci stále ohrožován janičárskými knuty. Čtvrtý rok konečně podařilo se mu poslati zprávu ženě s prosbou, aby ho vykoupila. Zena uvažuje stejně jako v německé písni; třebas i sebrala sebe větší poklady, že by nemohla sama se ukázati Turkovi, neboť ten by si ji vzal za ženu. Ostříhá si proto zcela své vlasy, vezme si prostý mužský oblek a „třicetistrunnou kobzu“, a tajně se vydá na cestu. Velice tklivě a dojímavě vypisují se strasti kněžny na cestě a jak potom svou hrou tureckému carovi až slzy vynutila. Chtělť kobzaře stále míti u sebe, jako rodného bratra, a slíbil, že splní každé její přání. Vyprosila si jednoho z jeho nevolníků jako by za průvodce po cestě, a sama si v žaláři našla svého manžela. Ale on ji nepoznával na celé zpáteční cestě. Další vše činí dojem nějakého volného překladu německé písně o „hraběti Římském“. Rozhněván zavřel kníže svou ženu do její komnaty, svolal pak radu a ta ji odsoudila na smrt. Když potom dveře její komnaty otevřel, spatřil před sebou mladého kobzaře. Podle zpráv sebraných od N. Jančuka, jest píseň aneb povídka takového obsahu rozšířena na Ukrajině.
Motiv o oddanosti a věrnosti ženské byl podkladem jiných ještě povídek. Tak např. povídky tunisské:[3] Mladík odjel do Cařihradu a zanechal doma svou sestřenici. Dala mu sebou své nejkrásnější šaty: když se bude na ně dívati, bude se mu zdáti, že ji má před sebou. Jeden z nejbohatších kupců zval ho k sobě. Chlubil se, že má kocoura, který po celou noc drží v rukou svíci rozžatou. Host nevěřil, a tak vešlí v sázku o celé jmění. Hráli po celou noc karty, kocour vydržel a mladík prohrál. Živil se pak službou u jiného kupce. Touha viděti šaty dívčiny pudila ho do onoho domu. Když pak kufr svůj otevřel a šaty prohlížel, byl překvapen od kupce. Ten myslel, že sultán šaty ty koupí. Sultán vyzvěděl celou adresu dívčinu, mladíka zavřel clo žaláře a poslal pro dívku. Dívka posly sultánovy obelstila, chytila je do hluboké díry a vynutila na nich přiznání, že její bratranec jest uvězněn, a celé jeho příhody. Dívka převlékla se za mužského, vzala dvě myši sebou a vydala se do Cařihradu. Tam byla hostem u téhož kupce, sázku s kocourem vyhrála, neboť pustila obě myši a ihned kocour pustiv svíci, na ně se vrhl.
