Stránka:Povídky o věrnosti ženské.djvu/6

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Tato stránka nebyla zkontrolována
6
J. Polívka:

pozval poustevníka, aby stále byl u tabule a opatřil mu nástroj, na který mohl hráti. Pak zavolal krále španělského a rozkázal, aby byl poustevníkovi za podnož. O jinakém krutém nakládání se zajatcem nic se nedovídáme. V růžové zahradě bez nějakého zvláštního podnětu pověděl poustevníkovi sultán, že mu splní každý slib. Žádal tedy, aby směl krále španělského dovézti do jeho země. Sultán svolil bez všelikých otálek, vymínil si jen, aby poustevník se zase к němu vrátil. Když tedy přijeli domů, nechtěl král poustevníka pustiti. Od ministra dověděl se, že královna prý utekla s kočím. Ministr měl totiž na mysli, že by král se mohl oženiti s jeho dcerou. Poustevník musel smutného krále stále těšiti a u tabule zpěvem ho obveselovati. Až když zazpíval o jeho životě u sultána, začal král poustevníka pozorovati a poznal konečně, že to byla jeho žena.

Müllenhöff, a potom ještě K. Weinhold poukazovali na velké shody německé pohádky se staroněmeckou písní dosti hojně zachovanou v tiscích od sklonku XV. stol., známou pod jménem „Der Graf von Rom“, která se rozšířila do Nizozemska i do Švédska[1]. Hlubší srovnání písně s pohádkami ovšem ukazuje, že vedle shod jsou také velmi silné neshody. Římský hrabě vydal se na pouť do Svaté země. Na cestě byl od jakéhos blíže neurčeného krále zajat a musel mu konati dlouho těžké práce, táhnouti pluh, trpěti hlad atd.; král na jeho úpěnlivé prosby slíbil mu leda úlevu, kdyby přišla jeho žena. Dal tedy poslem věděti ženě, že jen její přítomnost mohla by napraviti jeho těžké utrpení. Žena v odpovědi své však odmítla, že nemožno jest ženě, aby se vydala přes divoké moře. To jsou črty zcela neznámé německým versím pohádkovým. Dále jsou pak shody větší: převlékla se do kutny, vzala sebou harfu, a nepoznána jela s poslem za mužem. Svou hrou a svým zpěvem mnich tak potěšoval pohanského krále, že mu nabízeli bohaté odměny, on však odmítl, že prosí jen, aby mu vydali zajatce. A ta prosba jeho bez průtahů byla vyplněna. Také scena po návratu jest zcela prosta, dosti rychle vysvětleno nedorozumění mezi manžely a také vyvrácena nejasná ostatně pomluva přátel hraběcích. Hrabě vytýkal ženě své, že tak odmítavě odpověděla na jeho prosbu. Když se opět ve své mnišské kutně objevila, vše se vysvětlilo.

Této německé písni daleko bližší jest ruská pohádka sbírky Afanasjevovy, ba též do jisté míry ruská píseň epická o Stavru Godinoviči, co již poznamenal Orest Miller,[2] než v novější době, t. j. od konce první polovice 19. stol. zapsané pohádky německé. Význačný jest tu motiv důležitý pro vývoj látky a pro řešení konfliktu, že zajatec svou ženu zvláštním listem požádal, aby přijela к němu a ho vysvobodila, žena pak tuto jeho prosbu zamítla, třebas jen na oko.

Mnohem více se shodují německé povídky lidové s písní „meister-gesangem“ z 15. stol. o hr. Alexandrovi von Metz. Odjížděje do Svaté země doporučuje ženě, aby zachovávala svou čest, jinak hrozí jí krutým trestem. Anděl ženě roztesknělé poručil, aby udělala muži košili, svědčící o její věrnosti. Hrabě byl zajat od pohanského krále Mohameda a tu mu ponecháno, chce-li býti utopen aneb táhnouti pluh. Když sultán zvěděl o tajných vlastnostech košile, jejíž bělost vzbuzovala jeho pozornost, poslal svého rytíře do Metzu slíbiv mu velkou odměnu, způsobí-li, aby barva košile se změnila. Žena zamítla všecky návrhy rytířovy; převlečena podle rady andělovy za mnicha dostihla rytíře, a s ním přibyla do pohanské země. Sultán nabízel jí


  1. Uhland, Alte hoch- und niederdeutsche Volkslieder II., 7S4, č. 299. Franz v. Böhme, Altdeutsches Liederbuch, str. 3S, č. 7.
  2. Илья Муромецъ str. 635.