Stránka:Povídky o věrnosti ženské.djvu/5

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Tato stránka nebyla zkontrolována
5
Povídky o věrnosti ženské.

do světa sedm, kteří rovněž si přísahali, že se neopustí. Bratři přišli po dlouhém putování do krásného zámku; krásná jeho paní zamilovala se do nejstaršího z těchto sedmi bratří a vdala se za něho. Mezitím zemřel jich otec, majetek jeho prodán a rozdělen mezi bratry. Všickni žili nyní společně a šťastně. Než se vydali na cestu, ušila hraběnka dvě košile: bezvadná běl znamená věrnost. Verse tato neví o nějaké dřívější známosti sultána tureckého s krasavicí, místo toho vsunut motiv, který byl podrobně vypracován v jiné látce, o kterém promluvíme v druhé kapitole této stati, sázka o věrnost ženinu: Generál sultánův divil se velice, že košile nejstaršího hraběte stále jest čist a zvěděv význam toho, rozesmál se, že chce zkou-šeti její věrnost, a sezná-li, že tomu skutečně tak, že jemu i bratrům jeho pomůže na svobodu. Hraběnka generála náležitě přijala a na oko svolila, aby noc u ní přespal. Ale když se do připravené postele, — na rozkaz její celý svlečen — položil, dala ho svými sluhy vypráskati, a on sotva spasil se nahý na svou loď. Hraběnka odhodlala se vysvobodit manžela a bratry jeho, dala si udělati poutnické šaty tak jemné, že je mohla nésti ve své brašně. Převlečena za poutníka, s harfou v ruce šla zrána na loď tureckého generála. Že by ten pod dojmem jejích písní byl jí učinil nějaké sliby, nevypravuje se. Když dojeli do Turecka, opustil poutník loď a šel do města, generál pak šel k sultánovi, a vypravoval mu o znamenitém pěvci, kterého přivezl z Německa. Sultán, velký přítel hudby a zpěvu, dal si poutníka zavolati a nechal si ho u sebe. Ani sultán nečinil mu nijakých slibů. A poutník došel svého cíle zcela jiným způsobem. Sultánova dcera zamilovala se do poutníka a přemluvila ho k společnému útěku do Německa. Za nepřítomnosti sultánovy byl útěk proveden, a zajatí otroci, krajané poutníkovi, vzati na jeho prosby sebou. Když loď odjela do Německa, dostali svobodu. Doma zvěděli, že hraběnka před několika léty s tureckým generálem odjela, aby manžela a jeho bratry vysvobodila. Ale hrabě mínil, že se mu hraběnka nepochybně stala nevěrnou. Na lodi následovalo nutné objasnění s tureckou princezkou, ale hraběnka ji upokojovala. Když hraběnka přišla do zámku, byla uvržena do vězení; poutnické šaty oblékla si ve voze, ve kterém ji vezli na popraviště. S tureckou princezkou oženil se pak nejmladší hrabě. — S touto ditmarskou versí srovnává se povídka vytištěná ve sbírce Müllenhoffově[1], jejíž děj položen do Španělska, vypravujeť rovněž o sedmi bratřích, ale úvod až příliš stručně. Když nejstarší princ dostavěl svou loď a chtěl odjeti, starý král umřel. Pochoval ho, stal se sám králem a oženil se s chytrou a moudrou paní. Ráno po svatbě darovala mu košili, která kdyby zčernala, znamenala by její smrt, kdyby byla poskvrněna, znamenala by její nevěru. Král neměl pokoje, chtěl do světa a vydal se na moře. Tedy sám, nikoli se svými bratřími, jako ve versi ditmarské a v ostatních aspoň s jedním bratrem. Na moři nebyl přepaden, než bouří byla loď jeho zahnána až do Turecka a tam byl tedy zajat. Sultán radoval se, když uslyšel, že to jest král španělský. Poslal pak hned loď do Španěl s ministrem, aby přivezl královnu, že ji chce za ženu. Ona odmítla. Královna nezvěděla nic o muži. Šla ho hledat, v lese zapadla k poustevníkovi. Od něho poučena oblékla jeho šaty, a zvěděla, jak lesem přijde k moři, kde najde lod, která ji doveze. Když přišla na loď, shlédla na ní tureckého ministra, který pro ni byl poslán. Ministr svolil, že může s ním jeti, když umí tak krásně hráti a zpívati. Harfa není připomenuta. Sultán


  1. Sagen, Märchen und Lieder der Herzogthümer Schleswig-Holstein und Lauenburg, str. 586, č. 617.