Pokládáme proto obtížnosť řešení jen tenkráte za vynikající vlastnosť úlohy, když provázena jest obsahem jí důstojným. Úlohy, kde nedbáno jest zásady této, mohou snad býti dosti těžkou hádankou šachovou, nejsou však pravým výtvorem umění problemového. Z týchž důvodů zavržitelna jest snaha dodati zúmyslně problému většího stupně skrytosti nu úkor jiných zákonů uměleckých. Stane se často, že tvoří se úmyslně a zbytečně postavy složité, kde množství materialu ovšem stěžuje jasný přehled, kde třeba jest jistého času, nežli luštitel vpraví se do posice. Jindy opět znetvoří se úloha přidáním figury útočné v řešení úplně zbytečné, které má pouze k planým útočným tahům sváděti.
Úlohy dvoutahove jmenovitě svádějí i problemisty zásad přísných k takovému znešvaření umělecké povahy úlohy. Zvětšovati takto uměle a nepřirozeně obtíže, jest ovšem zcela zavržitelno. Pravá těžkosť úlohy vznikne sama sebou jemným krásným provedením, přísným zachováním veškerých uměleckých zákonů; jeť přirozeným výsledkem pravé umělecké práce.
Některé stránky konstrukce úloh jmenovitě jsou zřídlem pravé těžkosti, která dle toho vystupuje v různých podobách. Již původní postavení úlohy má důležitý vliv v této příčině. Autoru jest se snažiti, by do posice vložil co nejméně známek, které by mohly býti vodítky ku prozrazení obsahu. Jsou to zejména polohotové sítě, označené zvláště buď černými figurami neb bílými pešci, nepřirozeně nebo nevýhodně umístěné figury. Důležitý vliv má i novosť kombinace, snáze nalezne luštitel známé všední obraty nežli myšlenky originelní neb rázovité; zvláště otřepané oběti figur často uvedou na stopu luštění, byť i tvořily varianty jen podřízené.
Bílé figury vhodně umístěné, připouštějící velké množství různých útoků, přispívají značnou měrou k ukrytí myšlénky;
