tahové. Tato jest potom ovšem jakousi vadou úlohy, avšak rozhodně jest oprávněnou a odůvodněnou, pokud se nedokáže, že myšlénku onu lze zpracovati ve stejné jinak ceně konstrukcí dokonalejší. Kdykoli však užijeme v úloze hrozby jednotahové, dlužno, by tato hodnotou, zvláštní povahou obsahu odůvodněna byla, aby síla její zakryta byla možností většího počtu obran, aby tah, kterým zahájena jest, co do zevnějšího účinku zušlechtěn byl a hrozba vůbec příliš zřejmou nebyla.
Hrozba má býti pokud možno rozšířena na onen počet tahů, na němž úloha jest založena, tedy v úloze třítahové hrozba dvoutahová, v úloze čtyřtahové hrozba třítahová, ač ovšem v této vždy i hrozbu dvoutahovou lze připustiti.
Hrozba má býti také co možno nejslabší: přednosť sluší tedy dáti vždy hrozbě tiché před hrozbou sestávající z tahů šachových.
Nastati může také případ, že tahem prvním zahájí se několik útoků rozdílných zároveň; úloha taková obsahuje potom více hrozeb. Případ ten nenazveme sice chybou konstrukce, leč u problemů jednodušších, zvláště trojtahových, přece lépe jest vystříhati se toho, kde možno. Ale úlohy vícetahové, stylu složitějšího, lze zpracovati velmi často pouze užitím několika hrozeb; zde jest to případem velmi obyčejným. Hodnotu stavby posuzujeme tu dle hrozby nejsilnější; hrozby ostatní stávají se z pravidla variantami obsahu. Řídčeji hrozba zároveň tvoří hlavní hru; v úloze, kde jest více variant cenou téměř sobě rovných, jest případ podobný úplně lhostejným; ale jinak sluší spíše dáti přednosť přivodění hlavní hry obranou proti hrozbě. I v dalším průběhu luštění provádí se pokračování variant, na různé tahy vycházejících, buď konstrukcí hrozbovou nebo tempovou.
Celkový úsudek náš zní v ten smysl, že voliti jest raději hrozby vícetahové, tiché, slabé nežli hrozby kratší, šachové
