Ó šumavské vy pralesy, ó zřídla zvonivá! váš zpěv nás teď jen poděsí neb nám se vysmívá!
Vším zní ta smutná novina, ji zná už každá ves, že dobrý náš Jan Kozina pod rukou kata kles’.
Však, rok a den to pouze jen Bůh tak to nenechá! Na věčný soud jde Lamingen,
- to naše útěcha!
</poem> (Selské ballady.)
Z hymny Lazarovy.
V tmu uvržen, ač zrozen v světle žíti, v prach povalen, ač určen k zlatohlavu, syn potupy, ač očekávám slávu, v let hotov, padám přes otázku bytí. Vždy týž a jeden v sterém žiju tvaru, mne křídlo dějin nedotklo se v letu, vždy týž jsem v lidstva úpaSku i květu, v Sibiřském ledu i v Lybickém žáru. Já nosil cihly k stavbám faraónů, já nosil kámen ku bastilly věžím; dnes u boháče zlacených vrat ležím, před chrámem zítra v lidstva šumném shonu. Já na Gangu jsem seděl pod lotosy, já dumal v zprahlém písku Thebaidy,
