Stránka:Poesie sociální.djvu/88

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Tato stránka nebyla zkontrolována


A odpověděl jemu kat: — Což věru nevidíš? zde musí stát z nich každý spjat; na nohou želez tíž.

Zde musí tebe viděti, jak na popravu jdeš a musí k tomu mlčeti ta zbujná selská spřež. —

Tu děl Jan Sladký: »Lide můj, to smutná pro tě věc, však dobře tak, proč byl jsi hnůj a proč jsi skláněl plec.« 

Tu děl Jan Sladký: »Lide můj, to není konec však, při právech svých ty pevně stůj, bud volný vždy co pták!

Však Lamingere, tyrane, ty vem těch slzí proud, než dnešní den v rok zaplane, na boží zvu tě soud!

Tam povím tobě, lidu pot jak převzácná je věc«  V tom bubnů hřmot jak o překot, v oprátku sklonil plec.

A děsný mžik — a jeden vzlyk a tma objala nás, když propustil nás žalářník, nám scházel zrak i hlas.