Tato stránka nebyla zkontrolována
A odpověděl jemu kat: — Což věru nevidíš? zde musí stát z nich každý spjat; na nohou želez tíž.
Zde musí tebe viděti, jak na popravu jdeš a musí k tomu mlčeti ta zbujná selská spřež. —
Tu děl Jan Sladký: »Lide můj, to smutná pro tě věc, však dobře tak, proč byl jsi hnůj a proč jsi skláněl plec.«
Tu děl Jan Sladký: »Lide můj, to není konec však, při právech svých ty pevně stůj, bud volný vždy co pták!
Však Lamingere, tyrane, ty vem těch slzí proud, než dnešní den v rok zaplane, na boží zvu tě soud!
Tam povím tobě, lidu pot jak převzácná je věc« V tom bubnů hřmot jak o překot, v oprátku sklonil plec.
A děsný mžik — a jeden vzlyk a tma objala nás, když propustil nás žalářník, nám scházel zrak i hlas.
