Stránka:Poesie sociální.djvu/87

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Tato stránka nebyla zkontrolována


Ti páni mají ve ňadrech jen kámen nebo troud, že mohli nám jak na posměch ten hrozný vyřknout soud.

A příšera byl jejich kat a na ďábla se zvrh’, když pláčem naším nedojat oprátku v oko zdrh’.

Co platny naše výsady? Co pergamenů sta? Když nešlo to, ach, bez zrady a ve všem byla msta!

Ó Plzeňské ty náměstí, my v poutech stáli tam, a němí byli bolestí, když on se zjevil nám.

Šel, buben zněl, ó jak se tměl skrz černé sukno zvuk! Šel hrdý, vzpřímen, nám však vřel ve srdcích ještěr muk.

Na stupni stál a katu přál: »Jen málo, brachu, shov, zřím tady samý trud a žal a více než tisíc vdov!

Zřím tady sta sklopených hlav a to já nemám rád, ten lid je tu jak tupý brav, ať jde! — Nač tady stát?«