Tato stránka nebyla zkontrolována
koná v důtek svistění, která pro jiného vije rozkošnictví mrzké kvítí, jíž on za mzdu v čelo ryje korunu z všech trnů žití a své moci znamení. </poem>
XIX.
<poem> Utichni teď, struno lkavá, ticho, bratři — ztajte dech! V ruku schyl se dumná hlava, zbystřete svůj vnitřní slech. Slyšíte-li? Slyšíte-li? Z blízka, dáli temný zvuk, jak by poutem zařinčely milióny rabských ruk.
- Celý svět širý
- v nejzazší kout
- temnou zní hudbou
- železných pout.
Nespočísti, nedozříti, co nás rabů chová svět, myriády druhů cítí stejnou bídu, stejný hnět — berou nám i slova těchu, trpět musí otrok něm: Ticho dole! Ani vzdechu! Kdo jen špetne — roubík sem!
- Ale jen rukou
- potřebí hnout,
- ozve se v tichu
- řinčení pout.