Stránka:Poesie sociální.djvu/77

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Tato stránka nebyla zkontrolována


koná v důtek svistění, která pro jiného vije rozkošnictví mrzké kvítí, jíž on za mzdu v čelo ryje korunu z všech trnů žití a své moci znamení. </poem>

XIX.

<poem> Utichni teď, struno lkavá, ticho, bratři — ztajte dech! V ruku schyl se dumná hlava, zbystřete svůj vnitřní slech. Slyšíte-li? Slyšíte-li? Z blízka, dáli temný zvuk, jak by poutem zařinčely milióny rabských ruk.

Celý svět širý
v nejzazší kout
temnou zní hudbou
železných pout.

Nespočísti, nedozříti, co nás rabů chová svět, myriády druhů cítí stejnou bídu, stejný hnět — berou nám i slova těchu, trpět musí otrok něm: Ticho dole! Ani vzdechu! Kdo jen špetne — roubík sem!

Ale jen rukou
potřebí hnout,
ozve se v tichu
řinčení pout.