Stránka:Poesie sociální.djvu/76

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Tato stránka nebyla zkontrolována

Zatím v poutech ruka moje z jitra k noci každé chvíle lopotí se v krušném díle, věčně splývá ručej znoje s čela, jež se kloní v prach; jako v pluhu skot se vleku pod ranami kruté pěsti, neznám požitku ni štěstí, neznám životního vděku, znám jen péči, žal a strach.

A přec nezávidím tobě, motýle, tvůj život hravý, požitku rej kolotavý, ve zlata i nachu zdobě stálý tanec lučinou: Nechtěl bych jen sníti líně, za rozkoší jen se honit, osud náš: pot v půdu ronit, po zdárných jen činech v klíně ruce sladko spočinou.

Rád bych volnou, čestnou prácí ducha napínal i paže, prácí, již hlas vlastní káže, která pracovníku splácí žitím hodným člověka; prácí, která k dobru čelí, z níž by vzaly plody zlaté bytosti s mým srdcem spjaté, lid můj, vlasť, sbor lidstva celý, budoucnost i daleká.

Ale kletbou práce tato ujařmená, ponížená, znesvěcená, znevážená, kterou rámě, poutem spjato,