kdy ztratí cenu zlato s drahokamy i snění líné s nicotnými hrami, kdy oltář soběckosti rozbije věk šlechetnější, duté modly skácí a diademem skvoucím ovije skráň, operlenou potem, skromné Práci! </poem> (Nové písně).
Z „Písní otroka“.
XI.
<poem> Vizte, na mozol mé dlaně náhodou si motýl sedá, křídla skvoucí kloní, zvedá, a já hledím zadumaně na tu břitkou protivu: na pleť drsnou, svrasklou, temnou, plnou jizev práce krušné, a ty lehké tvary vzdušné, barev skvostných září jemnou oko zvoucí k obdivu.
Nenadálý vzácný hoste, ustrojený v zář a duhu, milce kvetoucího luhu, bytí tvé, o živý skvoste, jeden za rozkoší let: tančíš jenom po své zvůli v modru volném, v teplém jase, v lásky hrách a věčném kvase, k němuž v nektar svůj ti z duli kyne sterý zářný květ!
