žízniví na řetěze chřestivém jak vesla týčí křídla oškubaná a v ovzduší tom bídy plesnivém zdvíhají marně křídla zavázaná…
Až k pouštím rašelinišť, k přímořím, kde parník duní vybouřeným rohem, ku malomluvným, žlutým pohořím s vychudlou trnkou, zakrnělým hlohem to slyšet však, ti orli když se hnou, výspy se třesou v rozespalém kouři, přístavy, města, jak pod lavinou, a pod jich vzteky mrtvý klid se bouří…
Kde jsou ti orli zkrotlí, chycení, jichž křídla slyším šumět? Kde jsou zbylí geniů dědici? Dnem sklíčeni příšerným, tmavým, v němž se narodili, kde jsou? Tak moci vztekle vyletět, ho, z Evropy to trosek rozválené jak šleh’ by, rozsvítil se nový svět nad pokolením krve vysílené… </poem> (Ještě jednou se vrátíme…)
Když vládla Duše.
z cyklu: Údolí nového království. … A když přijde jednou doba, kde o vŠech těch uznaných , náboženstvích jiŽ ani pověsti ne- bude, bude tu jeitě státi nábo- ženství humanity … Dr. Aug. Smetana. y té době, kdy vládla již Duše v údolí Nového království, tam na Severu kdes bezmocní, národy opuštěni, 142
