jen když řinkne číše s vínem, žena láskou zapláče, divoce mé čelo zlíbá: —
tu se vztýči v srdci mém, zdvihne křídla, vzbouzí echa, odletí …
- A nepřekáží. —
Ale když se vrátí zas, hladovější, zkušenější, hněvnější je, ponuřejší, a má drápy krvavější … (Vybouřené smutky. Praha, Moderní Revue 1897.) </poem>
Vyšel jsem v přítmí … Válečný čas byl. A země
voněla bouří a spláchnuta deštěm bujela všady.
Psi vyli zavřeni v těsných stájích odbyté kultury,
Bezvládí duší když táhlo, táhlo starými Městy.
Psi světa starého, vyhnilé, napuchlé zdvihali oči
od kostí, na nichž leželi. Vyli tak časem v dálku.
Táhli jsme neslyšně Městy a prolínali jsme zdi,
přebarvili jsme vody a nasákli do vůně květů.
Psali jsme Memento na chrámy, příkrá cimbuří hradů,
na dvéře ložnic. Byl válečný čas. A země
prolnutá námi se černala před jarem příštích věků.
V mlhách jsme přes Města táhli za zpěvu budoucích žalmů.
(Závěrečná báseň »Vybouřených smutků*.)