Stránka:Poesie sociální.djvu/145

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Tato stránka nebyla zkontrolována


jen když řinkne číše s vínem, žena láskou zapláče, divoce mé čelo zlíbá: —

tu se vztýči v srdci mém, zdvihne křídla, vzbouzí echa, odletí …

A nepřekáží. —

Ale když se vrátí zas, hladovější, zkušenější, hněvnější je, ponuřejší, a má drápy krvavější … (Vybouřené smutky. Praha, Moderní Revue 1897.) </poem>

*

Vyšel jsem v přítmí … Válečný čas byl. A země
voněla bouří a spláchnuta deštěm bujela všady.
Psi vyli zavřeni v těsných stájích odbyté kultury,
Bezvládí duší když táhlo, táhlo starými Městy.
 
Psi světa starého, vyhnilé, napuchlé zdvihali oči
od kostí, na nichž leželi. Vyli tak časem v dálku.
Táhli jsme neslyšně Městy a prolínali jsme zdi,
přebarvili jsme vody a nasákli do vůně květů.

Psali jsme Memento na chrámy, příkrá cimbuří hradů,
na dvéře ložnic. Byl válečný čas. A země
prolnutá námi se černala před jarem příštích věků.
V mlhách jsme přes Města táhli za zpěvu budoucích žalmů.

(Závěrečná báseň »Vybouřených smutků*.)