studenější, beze slov rozdírá mé srdce drápem, jak zelený drahokam zimničné jí oko hoří, sychravá je, monotonní…
Chvíli usne, nehne se, jenom tíží a jen bolí. Pak se vztýčí, protáhne kondor starý, slepý, dravý,
zdvihne křídla popelavá, otřes jejich vzkřísí vzduch, vzkřísí echa, pluje těžce nad městy a rovinami, nad Horami šerých věků, pod hvězdami prochladlými v obzoru jak přízrak tmavý, vzdaluje se, vzdaluje.
Vzdaluje a vzdaluje — — —
Zas se vrací; zase tíží; hladovější, zkušenější, novou bolest přináší chycenou na lidských prazích a své drápy krvavé ustydlé tou dlouhou cestou hřeje si v mém horkém srdci …
Zase sedí v srdci mém, podřimuje, hlavou kývá, zase starší nežli loni.
Jen když prosté duše přijdou se smíchem tak bouřlivým,
