Stránka:Poesie sociální.djvu/120

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Tato stránka nebyla zkontrolována

za šat se chytaj’, až nadávkou a ranou jsou na chvilinku odhozeny stranou.

Jdou všichni krokem pevným, odměřeným a jenom chvilkou hledem zamračeným zří v aleji — však bez záští a vzteku — to mračno v oku je už řadu věků a dědí se. — Zří na ty zlaté trety, lokaje, erby, lehké toiletty jak na nicotnou hloupost. Klidně věří, že nad jich věcí se již jitro šeří, že vyjde slunce a to bude jejich. To zde pak zajde změny ve peřejích, to všecko zmizí. Pak snad tímto tretem ples udělají ženám svým a dětem, to vše jim dají za hračku. A vyčkávají jen s klidem, jak ty červánky jim vzplají a slunce jak. Je věcí světa právě, zda v moři krve nebo nekrvavě. V to příští, kam svět zří pln hrůzy, žasu, zří s čistým svědomím a plni jasu … — — — — — — — — — — — — — — — — Prochladlým vzduchem slepá tma se seje na dlouhou alej … Vítr listy chvěje … kus tmavé oblohy lze stromy zříti, jak stříbra kapky na ní hvězdy svítí …

A středem aleje, kde v lesku denním kočárů řada hřměla rachocením, ten velký svět, dvůr, šlechta, peněžníci, vojáci ve své uniformě stkvící — teď valí proud se černý, mnohohlavý jak bizarrní a děsný netvor tmavý, ženy a děti, muži podnapilí. Cigarry rudé jak by zraky byly, jimiž ta hrozná valící se tíha na všechny strany po obětech číhá.