Stránka:Poesie sociální.djvu/119

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Tato stránka nebyla zkontrolována


jak u prvého. A již zase hřmí tu dál nový kočár ve slunečním svitu.

Tak letí dvůr kol, šlechta, peněžníci, vojáci ve své uniformě skvící alejí dlouhou, jež se v dáli tratí, že nedovedeš konce rozeznati. A klenbu tvoří korunou svou svěží mohutné kaštany, zář slunce na nich leží a proniká je, v ní se chví prach zlatý, jak lehké sloupy, natažené dráty.

A jimi dál a dále hřmivým letem vše míjí, co se velkým zove světem …

Po stranách aleje široké cesty vedou, prach, zvířen kočáry, v ně padá vrstvou šedou, stín jenom dopola je na ně vrhán snětmi.

A po nich proudí teď i s ženami a dětmi svět dělníků. A v něm se pestří šátky, kloboučky dětí, šaty z levné látky a tváře zapadlé a zaschlé, žluté a zrak, jenž kmitá v hloubi jamky duté.

Tak jdou, pět, deset vždycky v jednom sboru, cigarry kouří klidném ve hovoru, o počasí dnes, vzduchu, o své práci, na předešlý máj vzpomínkou se vrací, a ženy jejich dohodly se právě o špatných bramborách, o drahé kávě a rozkládají a se živě smějí, a pod jupkou jim svadlé prsy chvějí.

A děti pobledlých a vpadlých lící se kol nich honí v křiku skotačící,