břeh, kdežto shledal v ni hrnec hliněný, naplněný pískem a bahnem. Plakal žalostně řka: »Toť podivný den. Oddán jsa bohu, důvěřují v něho. Osude, nestíhej mne více. Šel jsem získati výživu a vidím, že jest ta tam pro mne. Štěstí mi nepřeje a práce rukou mých neprospívá mi«
Vyhodil hrnec, roztáhl síť, prosil boha za odpuštění, vyhodil po třetí síť a čekal, až se ponoří. Pak ji vytáhl i shledal v ní střepy, kameny, hnáty a nečistotu. Plakal unaveností a zármutkem, že taková nehoda jej stíhá; vzpomněl si na ženu a dítky, doma na potravu čekající, bil se v prsa i sténal: »O smrti, zbav mne těchto svízelí.«
Potom pohledl vzhůru; svítalo již, i pravil: »O bože, ty víš, že denně jen čtyrykráte síť svou do vody spouštím; třikráte jsem tak již učinil a zbývá mi toliko jednou ještě síť do vody hoditi. O bože, učiň zázrak na mně a zbav mne bídy.«
Spravil síť svou pak, hodil ji do moře a čekal, až se ponoří, by ji pak vytáhl; ale nebyl s to tak učiniti, poněvadž síť byla na dně uvázla. Svlekl se opět, ponořil se a snažil, by síť dostal na břeh. Tam ji prohlížel i shledal cosi těžkého v ní a když to náležitě vymotal, uzřel mosaznou láhev, uzavřenou olovem, v němž vytištěna byla pečeť Šalomounova. Uzřev to rybář zaradoval se, mysle: »To prodám kotláři, má to cenu zajisté za dva korce pšenice.« Otřásl láhví i zpozoroval, že v ní něco jest. Pomyslil si: »Podívám se dříve, co v té láhvi jest; otevru ji a pak teprve ji prodám.«
Vyřal z kapsy nůž, probodl olovo a pracoval, až láhev otevřel; pak ji přiložil k ústům, ale nic neteklo.
Tomu se rybář velice divil. Hnedle pak uzřel z láhve vystupující kouř, jenž rozšiřoval se nad zemí i nad mořem a vystupoval k nebi. Rybář divil se, vida to. Když všechen kouř vyšel z láhve, houstnul a proměnil se v ducha, jehož nohy stály na zemi, hlava pak sahala do oblak. Hlavu měl jako sud, zuby jako skalní balvany, ústa a jícen jako ulice, oči jako svítilny — zkrátka byl ošklivý nesmírně. Chraň nás bůh před něčím takovým. Vida to rybář, chvěl se po celém těle a zuby mu cvakaly strachem.
I pravil duch: »Šalomoune, proroku boží, odpusť mi, odpusť; nikdy více nehodlám protiviti se vůli tvé a rozkazům tvým.«
Na to pravil rybář: »O duchu, co to pravíš o Šalomounovi, proroku božím, jenž před osmnácti sty lety zemřel? Co se ti přihodilo? Jak dostal jsi se do té láhve?«
Uslyšev to duch řekl: »Poslyš dobrou zprávu.«
I pomyslil si rybář: »Ó jaký to -den šťastný.«
Duch pravil dále: »Poslyš zprávu, že bez průtahu budeš zabit.«
Na to pravil rybář: »Zasluhuješ za tuto zprávu, by ti bůh odňal svou milost. Proč chceš mne zabiti, kdežto jsem tě vysvobodil, vytáhl z moře a pomohl u ven z láhve?«
Duch odpověděl: »Vypros si něco ode mne.«
