Stránka:Pavel J. Šulc - Tisíc a jedna noc - Díl 1 - 1891.djvu/18

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Tato stránka byla zkontrolována

věděla, že netouží po majetku, avšak, má-li vyprostiti syna mého, že musím jí ho dáti za manžela i dovoliti ji, by očarovala tu, která ho v tele proměnila, jinak že bych neustále musil se bati jejích piklů. Slíbil jsem jí to, načež ona vzala mísu s vodou, pronesla čarovné průpovídky a sehnuvši se k synu mému pravila: »Ó tele, jsi-li od boha tak stvořeno, podrž podobu tu, avšak jsi-li zlomyslně očarováno, přijmi z milosti tvůrce opět podobu lidskou.« Pokropila ho vodou z mísy, načež promění se v člověka. Radostí jsem až omdlel. — Dcera pastýřova proměnila pak dceru mého strýce v tuto gazelu. Po krátkém čase pak zemřela žena mého syna, ona dcera pastýře, a syn můj odebral se do cizí země. Já pak jsem si umínil, navštívit syna svého i vzal s sebou dceru strýce a přišel tak k vám. Zdaž to nejsou podivuhodné příhody ?«

»Nuže,« pravil duch, »odpouštím třetinu viny;« načež přistoupit k němu druhý stařec, mající černé psy řka: »Já také budu ti vypravovati příhody své s těmito psy svými bratry, a shledáš, že jsou podivuhodnější nežli ony. Zdali pak mu odpustíš třetinu viny kupcovy?«

»Ano,« řekl duch.

Na to vypravoval stařec takto: »Tito dva psové jsou moji bratři; byli jsme, když otec náš zemřel, tři bratři; zanechal nám tři tisíce dukátů; podnikl jsem obchod rovněž jako moji bratři. Po čase prodal můj nejstarší bratr, jeden z těchto psů, vše, co měl, za tisíc dukátů, za něž nakoupil zboží, s kterým vydal se na cestu do cizích zemí, kde pobyl celý rok. Jednoho dne, když seděl jsem v krčmě, předstoupil přede mne žebrák, jenž pravil plače: »Pozdrav bůh; což pak mne již neznáš?« Pohledl jsem naň bystřeji a poznal bratra svého; vítal jsem jej a tázal se ho, jak se mu vede. »Neptej se,« odvětil on, »vedlo se mi špatně; všecky moje peníze jsou ty tam.« Dal jsem mu nové šaty a nechal jej u sebe. Když pak jsem zúčtoval a náležitě uspořádal vše v obchodě svém, shledal jsem, že jmění moje vzrostlo na dva tisíce dukátů. Rozdělil jsem se s bratrem řka: »Mysli si, žes ani nebyl na cestách.« S radostí vzal peníze a začal znovu obchod. Po čase stalo se, že můj druhý bratr, pes nyní, chtěl také podniknouti cestu. Zrazovali jsme mu to, avšak on zatvrzele stál na svém, odebral se do ciziny, kde pobyl celý rok, načež vrátil se v témže stavu jako starší bratr. Pravil jsem mu: »Jakže, milý bratře nezrazoval jsem ti to?«

On pak odvětil s pláčem: »Ó, milý bratře, jest to osud můj; jsem nyní žebrákem.«

Dal jsem mu nové šaty a nechal jej u sebe i pravil k němu: »Jako každého roku ukončím účty své a co jsem získal, sdělím s tebou.«

Účtoval jsem a shledal dva tisíce dukátů. Vzdal jsem díky bohu a dal tisíc dukátů bratru svému, podržev si tisíc.

Bratr můj podnikl znovu obchod. Po čase přišli ke mně bratři, vyzývajíce mne, bych s nimi vydal se na cestu. Zdráhal jsem se řka: »Co jste získali na cestách a což mohu já očekávati?«