Sultán velel pak vezirovi, by vzal s sebou něco vojska a táhl k jezeru. Rybář je musil vésti; sultan také jel s nimi.
Přibyli k jezeru a sultán se divil velice řka: »Zdali možno, že nikdo neví o tomto jezeru, které přece jest tak blízko města?« Tazal se vojínů, znají-li to místo, ale nikdo je neznal.
»Přísahám Bohu,« zvolal sultan, »nevrátím se do města, pokud nezvím, co to jest s tím jezerem a s těmi pestrými rybami.« Poručil vojákům rozbiti stany a čekal do noci.
Zavolal vezíra i pravil: »Chci vypatrati, co to jest za ryby; odejdu. Zítra řekneš, že jsem nemocen, a nepustíš nikoho do mého stanu, v němž bydlet budeš zatím. Za tři dny se vratím.«
Vezír slíbil vše učiniti, sultán pak vzal meč a šel za vrch i kráčel dále až k ránu, kdežto uzřel v dalce něco černého. Šel k tomu a shledal, že to zámek vystavěný z černého kamene a železem obložený.
Sultán zaklepal na bránu, ale nikdo se neozval ani neokázal. Zaklepal po druhé, avšak zase marně. Vešel do chodby volaje: »Obyvatelé zámku, přibyl cizí, hladový pocestný, zdaliž máte něco k jídlu?« Nikdo neodpověděl, i kráčel dále a viděl všude velikou nádheru.
V prostranné jizbě viděl nádherné divany, výklenky a výstupky; též vodomet se čtyrmi zlatými lvy, jižto chrlili vodu z tlam; ptáci poletovali kolem.
Král usadil se i zaslechl hnedle jakési bědování a pláč, šel po hlase, odhalil záslonu i spatřil sedícího na trůnu jinocha, jenž měl korunu na hlavě. Byl smuten a bylo viděti, že plakal.
Sultán ho pozdravil a jinoch poděkoval, řka: »Odpusť mi, že nevstávám.«
»Jsem hostem zde,« odvětil sultán, »i přicházim se tázati stran jezera s pestrými rybami, a tohoto zámku, v něm bydlíš sám, i proč pláčeš?«
Uslyšev to jinoch, počal ještě více plakati. Král se tomu divil a tázal se opět, proč pláče. Ten odvětil: »Kterak nemám plakati?« Odhalil roucho své a král uzřel, že je s polovice člověk a s polovice kámen. Král se nad tím zarmoutil a žádal jinocha, by mu pověděl, co to vše znamená.
»Věz, o pane,« jal se vypravovati jinoch, »otec můj, sultán Mahmud, byl králem v tomto městě. Po jeho smrti panoval jsem já i pojal za manželku tetku svou, s nížto jsem žil pět roků. Jednou jsem byl nemocen; ačkoli oči mé byly zavřeny, nespal jsem a slyšel, co si vypravovaly otrokyně, které mne obsluhovaly. Poznal jsem z řečí těch, že moje manželka jest mi nevěrnou a navštěvuje v noci černého otroka. Chtěl jsem se o tom přesvědčiti a noci příští stavěl jsem se, že spím, a když moje žena odešla, pustil jsem se za ní. Prošla celé město a šla dále až k malé chýši, v které zmizela. Vlezl jsem na střechu a viděl, jak žena moje klaní se starému černému otroku, jenž surově se na ni osopil. Slezl jsem se střechy, chopil meč a ťal otroka do krku i myslil jsem, že jsem ho zabil, avšak proťal
