- malá flétnička, kvintadecima, to jest dvě oktávy výše než kornet,
- diskantová flétna o kvartu níže,
- diskantová flétna o kvintu níže než první typ,
- altová flétna, o oktávu níže než první typ,
- tenorová flétna, o kvintu níže než čtvrtý typ,
- basetová flétna o kvintu níže, jež má dole zámek nebo fontanelu,
- basová flétna, o kvintu níže než šestý typ,
- velkobasová flétna, o oktávu níže oproti šestému typu či druhu.
A celý takovýto soubor je možno pořídit z Benátek za přibližně 80 tolarů. Sem patří píšťala Schwiegel, nebo Schwägel (jinak také Stamentienpfeiff): ta má dole pouze 2 díry a vzadu jednu. Délkou je rovna příčné flétně, zvuk je ale vytvářen jako u zobcové flétny a někteří Angličané ji doprovázejí levou rukou na malý bubínek nebo tympánek (col:9). Rozsah stoupá od d1 až k d3/c3 a ještě dále. Některé jsou o kvintu níž, od g po g2/a2. Co je podivuhodné, že lze na třech dírkách dojít tak vysoko a daleko, čehož jinak nelze dosáhnout na 6 nebo 7 dírkách.
Tak je i úplně malá zobcová flétnička (asi 3–4 palce dlouhá (col.9.), která má vpředu tři díry, vzadu jednu a stejně tak lze na ní docílit téměř dvou oktáv. A jak u píšťaly Schwägel, tak této malé flétničky je třeba jedním prstem ovládat otvor na jejím konci. Stamentienpfeiff je 20 palců dlouhá; tenorová 26 a basová 30 palců.
Zde musím nezbytně připomenout i následující, že mi v počátcích při pořádání koncertů flétnový sbor (italsky choro da flauto, to je: když se ke sboru připojí několik instrumentalistů s flétnami, jak o tom bude více pojednáno ve třetím svazku) činil nemalé potíže.
