Stránka:Ossendowski - Zemí lidí, zvířat a bohů I.djvu/68

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Tato stránka nebyla zkontrolována
— 66 —


nem tenké břízy. Bílá kůra stromu byla potřísněna krví a pod ním ležely vnitřnosti koně. S velkou námahou se nám podařilo sestoupiti na dno propasti, abychom sňali s koně sedlo a pytle s potravinami.

Něco dále se zastavil a nemohl jít dále jeden z našich nákladních koní, který s námi šel od ruských hranic Urianchaje. Nepomohl křik a bití. Kůň byl smutný a chvěl se. Sňali jsme s něho sedlo a náklad. Stál ještě několik minut a pak se položil.

Právě tou dobou se k nám přiblížili nějací Sojoti. Ohledavše a ohmatavše velmi pečlivě nohy, hřbet i hlavu koně usoudili:

„Ten kůň už nepůjde nikdy dále. Únavou mu vyschl mozek.“

Rozloučili jsme se se svým starým soudruhem v nebezpečném cestování. S vysoké hory jsme ho ještě jednou spatřili. Zdál se nám černou nehybnou skvrnou na hnědé trávě poprášené sněhem; ležel tak, jak jsme ho opustili. V noci přervali vlci jistě nit jeho smutného života, neboť jsme viděli všude na sněhu a na močálech množství stop těchto šelem.

Večer jsme přijeli na velmi malebnou planinku, porostlou nádherným lesem modřínovým, připomínajícím anglický park. Zakrátko jsme zpozorovali na nevysokém pahorku několik sojotských jurt (stanů), pokrytých kůrou, což nasvědčovalo, že jsme přišli na tábořiště lovců. Nad ostré vrcholky jurt se vznášel dým. Za chvíli vyběhlo z jurt několik Sojotů s puškami v rukou a pustilo se k nám.

Jali se nám povýšenými hlasy vysvětlovati, že místní kníže — nojon Soldžaku — rozkázal nepouštěti nikoho přes hranice svých držav, poněvadž ví, že mohou přijíti „zlí lidé“, kteří zabíjejí a loupí.

„Vraťte se tam, odkud jste přišli,“ radil nám starý Sojot, hledě zděšeně na mne.