Zakrátko jsme vyšli na horu, odkud byly patrny obě dvě hlídky jako na dlani a bylo je možno velmi snadno ostřelovat s dobrým účinkem. Když jsme se přiblížili na kilometr k nebezpečnému bodu, zavolal jsem svého druha Poláka, Tatara, Kalmuka a několik mladých důstojníků a nechav koně u oddílu, vydal jsem se na konečné zbadání situace. S hory o pět set kroků níže jsem viděl dvě ohniště, z nichž plápolal vysoký plamen, a při každém z nich seděl vojín s karabinou, kdežto ostatní lidé spali; jejich černé postavy ležely nehybně při ohništích. Zdálo se mi, že i stráž spí. Mám bystrý zrak a několikráte jsem zpozoroval, že hlava bdícího vojína mu klesala bezvládně na prsa.
Nejsa si dosti jist svými novými druhy, nemohl jsem se pustiti do boje s bolševiky, ačkoliv jsem byl přesvědčen, že dokáži přiblížit se nepozorovaně k táboru partisánů a potříti je; ale nechtěl jsem zůstavit po sobě stop, neboť bychom měli mnoho nesnází, kdyby nás stíhali v Mongolsku, kde čínští úředníci mohli pomáhati našim nepřátelům. Poradivše se s druhem rozhodli jsme se „odkliditi“ obě stráže bez výstřelu a projíti dále nepozorovaně. Neobával jsem se, že nás partisáni vypátrají, neboť stezka byla plna stop jízdních pastýřů i stád.
„Ty dva ‚molodce si vezmu na starost,“ zašeptal můj atletický agronom ukazuje na stráž ležící vlevo od stezky.
Dal jsem tedy nařízení Tatarovi, aby se vypořádal s druhou zálohou a lezl jsem v křoví za agronomem, abych mu pomohl, kdyby toho bylo třeba. Ovšem neměl jsem o něho strachu, neboť to byl exemplář mající asi sedm stop výšky a měl tak obrovskou sílu, že vzpírající se koně kladl na zemi a dal jim uzdu přidržuje je paží.
Sto kroků od ohniska jsem se zastavil v křoví a čekal jsem.
Viděl jsem dokonale silně se klátícího vojína na stráži. Pušku měl na kolenou a vyhaslou dýmku v ústech. Jeho