Je to krajina hrobů, jediný obrovský historický hřbitov. Národové, plemena, kmeny táhli těmito stepmi, zdržujíce se tam delší dobu nebo míjejíce jako noční přeludy a zanechávajíce za sebou mohyly, kurhany, monolity. Tisíce velikých i malých „dolmenů“ — mohyl dávných pánů těchto stepí, velikolepé kurhany z kamení a z lidských lebek, znamení do skal vytesaná, která dával kdysi pořizovati veliký Mongol Džingis a po něm Tamerlan Chromý, strašný bič boží, táhly se od jihu k severu nekonečnou řadou.
Nyní zde byli pány Tataři kmene abakanského, bohatí, pohostinští a vzdělaní. V přítomné době ustoupili před návalem bolševickým do Urianchaje, do Mongolska, ba i do Tibetu, a v pozůstalých utkvěla hluboká nenávist k potměšilým komunistům. Přitom se u nich probouzela, jak se zdálo, Džingischanova myšlenka, pohaslá před stoletími, v boji proti západní kultuře a o utvrzení nového práva, řízeného a ustanoveného naukou mudrce Buddhy, práva šlechetného a vznešeného ducha lidského. Často tatarští pastýři sedíce u ohniště si zpola zpívali, zpola vypravovali legendy o velikém Mongolovi, o jeho synu chánu Kublajovi, o krvelačném Tamerlanovi, o šlechetném, jasném sultánu Baberovi a o nešťastném chánu Amursanovi.
Čulymsko-minusinské stepi se tak staly místem stálých potyček, menších i větších bojů mezi Tatary a „osvobozenými“ Rusy, jako kdysi v republice polské byla proslulá „Divoká pole“, jenže úlohu „krvavých divochů“ vzali na se „obránci revoluce a svobody“ — ruské tlupy bolševické.
Tataři nás přijímali laskavě, poskytovali nám stravy, dávali nám vůdce a podnikali pro nás výzvědné cesty, abychom nenarazili na některou rudou hlídku. Říkali jsme veřejně, že utíkáme z Ruska do své vlasti, která je též vlastí mnohým Tatarům, obyvatelům svobodné Polsky. Poněvadž