Stránka:Ossendowski - Zemí lidí, zvířat a bohů I.djvu/183

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Tato stránka nebyla zkontrolována
— 181 —


Čultun-Bejle schytal posly s listy. Michajlov posílal rovněž listy baronu Ungernovi s různými dotazy, prose saita, aby je dopravil do Urgy, avšak Čultun, slibuje na oko tak učiniti, si je rovněž nechával.

Konečně nastala událost, která trvale podryla kázeň uliasutajské družiny. Jednou zrána se vrhli vojáci na sklad zbraní a vyloupili ho, vzavše si pušky, kulomety a náboje, které patřily zčásti vládě mongolské.

„Taak,“ podotkl smutně agronom. „Zanedlouho už budeme mít svůj vlastní ‚sovět‘.“

A skutečně, události se vyvíjely tak rychle, že bylo možno očekávati podobný konec. Vojáci utvořili svůj vlastní sněm, na němž jakýsi kozák velmi zlomyslně navrhl:

„Máme nyní až sedm plukovníků. Každý z nich se pokládá za vrchního velitele a všichni se hádají. Radím, abychom sehnali všechny plukovníky na náměstí a mrskali je nahajkami, který nejvíce vydrží, nechť se stane naším vůdcem.“

Byl to zlověstný žert a svědčil o úpadku kázně v družině.

Když jsme se o tom dověděli, podotkl můj soudruh s vlastním sobě joviálním humorem: „A k čertu! Tedy už máme sovět vojenských poslanců…“ Těžká věc, musíme se s tím smířit. Moskalové nic lepšího nezasloužili. Jenom je nepříjemné, že v Mongolsku není lesů, ve kterých by mohl řádný katolík rychle zmizet.

Vnitřní rozklad mezi Rusy rostl, napomáhal mu pak nejvíce Domožirov svými kozáky, kteří všude pro něho agitovali.

Ačkoliv jsem se téměř úplně stranil života kolonie i družiny a konal jsem se saitem porady ohledně odjezdu naší polské skupiny do Urgy, přece hleděl Domožirov nejnepřátelštěji právě na mne, jsa pamětliv svého neúspěchu v Narabanči-Kure a v Uliasutaji, kde jsem ukázal plukovníkovi Michajlovovi celou situaci v náležitém světle.