Stránka:Ossendowski - Zemí lidí, zvířat a bohů I.djvu/16

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Tato stránka byla zkontrolována
— 14 —


valy k tomu, abych přesvědčil nezvané hosty, že jsem obyčejný sibiřský lovec, nemající nic společného s protirevolucí. Zároveň jsem přemýšlel o nutnosti okamžitého přesídlení po odjezdě bolševikův na jiné bezpečnější místo.

Nastával večerní soumrak. Tváře mých hostí se stávaly ještě méně vábnými. Vojáci vyňali z torby láhev lihu a pili, přikusujíce chléb a popíjejíce horký čaj. Alkohol působil rychle, a bolševici, házejíce rukama a tlukouce pěstmi do stola, hlasitě rozmlouvali, chlubíce se počtem zabitých „buržuů“. Hlasitě se smějíce, vypravovali si vzájemně o veselých dnech v Krasnojarsku, kdy chytali nenáviděné kozáky a spouštěli je pod led Jeniseje. Konečně se počali vojáci o něco přít, ale brzo je to unavilo a zvolna usínali.

„Půjdu již odsedlati koně a přinesu pušky,“ řekl mladší a protahuje se zdvihl se s lavice. Té chvíle se otevřely široce dveře vedoucí na dvůr; do světnice se vhrnula hustá oblaka mrazivé páry a proud studeného vzduchu zavanul na nás. Když mlha klesla, viděli jsme ve světnici vysokého sedláka širokých plecí v huňaté beranici a v širokém kožichu. V rukou držel pušku a za pasem mu bylo viděti ostrou sekeru, s kterou se sibiřský lovec nikdy nerozloučí. Bystré, pronikavé, svítící se, téměř zvířecí oči neznámého utkvěly badavě na každém z přítomných. Po chvíli smekl čepici, pokřižoval se a tiše se zeptal:

„Kdo je zde hospodářem?“

„Já“ — vysvětlil jsem mu.

„Mohu přenocovat?“ — otázal se.

„Prosím, místa dost,“ odpověděl jsem. „Napijte se čaje, je ještě horký.“

Neznámý si zatím pomalu svlékal kožich, nepřestávaje pozorovati lidi i předměty. Hodil kožich do kouta světnice přikrývaje jím pušku a zůstal v obnošené kožené kazajce a spodkách, zastrčených do vysokých plstěných bot. Tvář měl zcela mladou, uštěpačnou a pěknou. Probleskovaly mu