Stránka:Ossendowski - Zemí lidí, zvířat a bohů I.djvu/13

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Tato stránka byla zkontrolována


Místo předmluvy.

Před bolševickou vichřicí jsem musel odejíti z Petrohradu na Sibiř ještě v r. 1918. Do ledna 1920 jsem žil na Sibiři, kde vystřídala bolševickou vládu vláda admirála Kolčaka, zničeného vlivem monarchistů a neschopnými ministry. Po sibiřské katastrofě, když byl Kolčak popraven v Irkutsku, když již byla pátá polská divise v zrádcovských rukou bolševiků, kteří zaplavovali rychle celou zemi posunujíce se bez boje za zbytky zdemoralisované armády sibiřské vlády, začalo na Sibiři pronásledování Poláků. Stačilo mít jméno znějící polsky, aby byl člověk odsouzen k smrti. Musel jsem proto pomýšlet na další útěk.

Počátkem roku 1920 mě vrhl osud do Krasnojarska, města ležícího při břehu veliké a krásné řeky Jeniseje, jejíž zřídla se rodí v horách Urianchaje a ústí zaniká v Ledovém moři.

S několika Poláky jsme osnovali plán útěku do Urianchaje i dále do Mongolska, Číny, Evropy… avšak události změnily naše úmysly. Moji známí byli uvězněni a pomřeli na skvrnitý tyfus ve vězení a tlupa bolševických katů přišla pro mne a nezastavši mne náhodou doma, jala se mi činiti nástrahy.

Ale byl jsem včas varován. Převléknuv se do selského šatu, vyšel jsem pěšky za město, najal jsem prvního nahodivšího se Sibiřana vracejícího se domů do vsi a za několik hodin jsem byl již čtyřicet kilometrů od Krasnojarska v malé vesnici, obklíčené se všech stran hustým lesem sibiřským, čili jak ho nazývají místní sedláci — tajgou.