stráních přípravovaly mysl mou na dojmy vzácných radostí, jichžto jsem sobě sliboval. V Hodoníně oznamovala mně myslivna ve spůsobu švýcarském vystavěna, že vcházím v území Pernšteinské. Hustým lesem táhne se neschůdná vozová cesta přes hodinu vzhůru na znamenitou výšinu, na které jsem měl dalekou rozhlídku po nivách moravských až k hranicím českým. Zelenost krajiny přechází v dáli v tmavější stíny bližších a v bledší modravé obrysy vzdálenějších vrchů a pahorků — obraz to hodný štětce nadaného malíře. Odtud to šlo dolů do městečka Nedvědic, ježto se opírá o dva vrcholky vrchův 900' a 1800' vysokých. Nedvědicemi proplétá se Svratcava, a jdouce podle břehův jejích octneme se za čtvrt hodiny u koruny mezi hrady moravskými, u Pernšteina. Jako Čechy mají svůj Karlštein, tak má i Morava svůj Pernštein, zcela zachovalý veliký hrad, dvojnásobnými hradbami a ve skále vytesanými příkopy obehnaný, s množstvím povystupujících arkýřův, s kterými hrad nahoře o celých 26 loket širší jest nežli u paty své. Můj list musel by vzrůsti v úplnou kroniku, kdybych Vám vše popsati chtěl, co jsem tu viděl. Pro krátkost času okreslil jsem si jenom zajímavou hradní bránu před zdvihacím mostem, nad kterou se erby pozdějších držitelův hradu pod arkýřem na vyvstávajících nosičích stkvějí, potom obrubu dveří s gotickými, v úhlech se křižujícími lištnami na vnitřní chodbě druhého poschodí, vedle velkého portálu renaissančního slohu vedoucího do sálu, který se od ostatních gotických tvarů této stavby podivně liší. Ponechávám si na pozdější dobu, oba výkresy s několika objasňujícímí řádky Vašnosti zaslati.
Ohledav všecko, co na Pernšteině podívání hodno, rozumí se, také bílou paní a bílého pána v obrazích v životní velikosti, a vyslyšev také obligatní česko-německou explikací ke všemu od flegmatického dozorce hradních komnat, opustil jsem pyšnou stavbu druhdy tak mocných dynastův česko-moravských, a ubíral jsem se, když se již k večeru chýlilo, na nocleh do Nedvědic, kde v hostinci „u pošty“ cizinec dosti dobrého pohodlí najde.
Za prvního svítání svatodušního pondělka opouštěl jsem lesnaté okolí hradu Pernšteina, a ubíral se po silnici do Doubravníka, kam jsem došel, když právě okolní venkované k ranním službám božím spěchali. Souzvučný hlas zvonův přiměl i mne, že jsem do chrámu Páně vstoupil, kde pro radostné užasnutí, jež překrásná mramorová stavba a ušlechtilý sloh její spůsobily, ústa moje oněměla, srdce ale tím veselejším rozčílením plesalo. Doubravnický kostel jest jeden z nejpěknějších, které jsem viděl, a posvěcen jest na památku nalezení sv. Kříže. Deset vysokých mramorových sloupů podpírá překrásnou křížovou klenbu, a v presbyteriu stkví se mausoleum Pernšteinův. Neméně zajímavý jest zevnitřek chrámu, kde zvláště nyní zamčený vedlejší portál svým gotickým nápisem (v minuskulích) a erbem Pernšteinův nahoře mezi arabeskami pozornost znalce poutá.
Před samým hlavním vchodem leží v trávě ohromný mramorový kámen s erbem Pernšteinským hrubě vytesaným; věže však špatně se srovnává s gotickým slohem chrámu toho, a pochází z času mnohem pozdnějšího. Městečko Doubravník jest sice v starém spůsobu stavěno, ale má ostatně vzhled přívětivý a domácný. Přímo přes jeho náměstí unášel mne kočár cestou k Tišnovu. Příkré svahy obrubují cestu s obou stran, a Svratcava se kroutí podle ní v sevřeném řečišti. A tak jsem se dostal okolo 10. hodiny před polednem do města Tišnova, kteréž v německém slohu Tischnowitz sluje. Stranou stoji zrušený klášter panen Cistercianek Porta coeli, t. j. brána nebes, nyní ale vůbec podivným spůsobem Předklášteří (Vorkloster) zvaný. Přední stavení proměněno jest v panské sídlo. Když jsem vešel branou do dvora, objevil se mně portál klášterního chrámu. Mocně dojat pohledem u nás tak vzácným potřeboval jsem drahnou chvíli, abych se spamatoval v radostném překvapení svém, které vždy více rostlo, čím hloub jsem potápěl zrak svůj v krásné, bohaté formy starožitné umělecké práce. Vyňav olůvko i papír snažil jsem se věrný obraz toho krásného díla nastínití, jejž Vám tuto k laskavému posouzení posílám. Strávil jsem plné tři hodiny milou prací touto, a pohřešíte-li v ní uměleckého provedení, aspoň za věrnost obrazu stojím. (Viz obraz 1.)
Sloh tohoto chrámového vchodu jest čistě gotický, deset do lomeného oblouku sbíhajících žeber řadí se k sobě od venkovské plochy zdi do hloubi kamenné hmoty; pět žeber vyvstává nad druhými pěti, které více do zadu ustupují. Všecka žebra spočívají na rýhované gotické římse, kteráž bohatým lupením ozdobena jest. Ozdoba žeber ale záleží v tom: nejzadnější při samých dveřích podobá se osmému, šestému, čtvrtému a druhému; jsou to žebra do zadu ustupující a skládají se z rozmanitě vyhraněných stebel, na hrubém konci gotickou růží ozdobených. Z povyvstávajících žeber mají deváté a třetí jemné listy s jakýmisi hrozny za ozdobu, sedmé jetelové listy na proplítaných lodyhách, páté veliké lupení a první nejkrajnější hlemejžďové arabesky. Zavírací kámen každého oblouku nahoře tvoří vždy gotické lupení. Pod římsou, na kterou žebra se opírají, stojí po obou stranách patero soch apoštolův Páně, a mezi těmi bývaly štíhlé gotické sloupy, ježto postavením svým shodovaly se s hořejšími žebry. Zbyly z nich jenom hořejší hlavice pod římsou. Apoštolové stojí na zvláštním podnoží, pod kterým dolejší části sloupův se zachovaly a tytéž ozdoby co hořejší žebra ukazují. Celé zůstaly jenom dva sloupy nejzadnější při samých dveřích. I sochy nepřestály bouře času bez pohromy, neboť scházely jim již hlavy i nohy krom jiných odstávajících částek; vše bylo ale v minulém století z malty a sádry přiděláno. Nejdoleji běží podnoží s laloškami (proláklými lištami) pod celým portálem. Venkovské a nejzadnější
