Předmluva.
Vyčkaval jsem delší dobu, vyskytne-li se osobnost povolanější než ja, která by zpěvy z okolí našeho pro výstavku opatřila. Poněvadž ale žádného tu nebylo a tento obor velmi důležitý jest, osmělil jsem se alespoň několik písní z našeho okolí veřejnosti podati, aby výstavka v příčině této kusou nebyla.
Mnohé z těchto písní nazvati můžeme bez obalu perlami mezi písněmi národními. Zvlášť pozoruhodnými jsou písně v toninách měkkých číslo 2., 10., 14. a 20.; jsouť ony, pokud mi možno bylo zjistiti, jediné toho druhu na Moravě severní. S podobnými shledaváme se však často na Slovácku; že by ale odtud pocházely, nezdá se býti pravdě podobno, jelikož odpovídají místům, odkud pocházejí.
Písně tyto psal jsem k vůli udržení jich rázu, jak jsem je kde slyšel: někde nářečím hanáckým neb horským, jinde opět českým neb míchané, jak již to na severní Moravě, kde nářečí se stýkají, vlastním jest.
Bohužel mizí zpěvy národní z dědin našich očividně. Při sbírání písní těchto poznal jsem, že již i v místech zastrčených, kde jsem doufal nejvíce pokladů v ohledu tomto nalézti, panují písně, které, jak v části hudební tak v časti slovné, jsou protivou písní národních. Mezi jiným shledal jsem příčinu tu, že omladina z dědin těchto, obyčejně chudobných, na práci a službu do vzdálených měst nucena jest choditi, odkud písně jarmareční, oplzlé jako novinky přináší a tak nevědomě písně svých stařenek a stařečkův ze svého rodiště vypuditi pomáhá.
Těšilo by mne srdečně, kdyby ct. obecenstvo písní těchto si povšimlo, kdyby starší si je na novo na pamět uvedli a mladší — naučili.[1]
Ve Střelicích, .
Ignát Melhuba,
nadučitel
- ↑ Kdo by mi o písních národních poradil, byl bych mu velmi vděčným!
