Stránka:Meir Ezofovič.djvu/4

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Tato stránka byla zkontrolována

Úvod

U vrcholu civilisace sbíhají a svorně pojí se různorodé ratolesti velkého kmene člověčenstva. Osvěta jest nejlepším apoštolem všeobecného bratrství. Uhlazuje zevnější drsnatosť a utíná vnitřní vybujelosti, dovoluje přirozeným známkám plemen různých, aby vedle sebe se rozvíjely ve vzájemné vážnosti, ano i náboženská vyznání očisťuje od výrostů, vytvořených časy měnlivými, a uvádějíc je na způsob nejprostší, působí, že se spolu stýkají beze škody a nevole.

Jinak děje se v hlubinách, v společenských dolinách, nad nimiž slunce vědy nesvítí. Tam jsou lidé podnes takými, jakými byli před dávnými věky. Čas, kopaje hroby předkům jejich, nepohřbil s nimi zároveň formy a podstaty, kteréž neustále oživujíce, tvoří v užaslé společnosti anachronismy již nepochopitelné. Tam trvají zvláštnosti, jež ostrými hranami odpuzují vše, co není jimi; tam se plazí bídy fysické i moralné, jež ani jménem neznají ti, již stanuli u vrcholů. Tam jsou hromady temných postav; odrážejících se od jasné půdy ostatního světa, v nejasných obrysech Sfing, jež ostříhají hrobův, tam široko se rozkládají zkameněliny vyznání, citův a zvykův, jež trváním svým jako by nasvědčovaly tomu, že geniové mnohých věků současně mohou vládnouti světem.