Poslouchal vyprávění Michaela Seniora, kterak on z rozkazu královského a z lásky, kterouž lid z počátku měl k němu, stanul v čele vlády jeho a chtěl ho uvésti na novou cestu, u jejíhož cíle viděl vycházející slunce dne nového; jak mu překáženo v tom díle, odvráceno od něho duši národa, očerněno ho pomluvou a zkaženo ho na mizerný prach, po němžto šlapaly nohy nepřátel jeho.
„Šuměly v hlavě mé myšlenky, jež jazyk můj nemohl již nikomu vysloviti, neboť opustili mne všickni bývalí přátelé a učňové moji! V prsou mých plápolal plamen, při němž nikdo nechtěl se hřáti, ježto namluveno lidu mému, že jej ruka satanova ve mně roznítila! Změnila se tvář moje, a oči mé byly jak ty smutné hvězdy, jež patří na svět skrze husté mraky! Údy mé se rozpadaly nemocí, spánek smrti počal mne jímati, a z úst mých vycházelo volání:
„Pane světa! neopouštěj posla svého! Dej mu hlas tak silný, aby mohl promluviti k těm, kteříž ještě se nenarodili, ježto ti, kteří žijí, nechtějí mne již poslouchati!“
„Otevřev svatou knihu, četl jsem v ní: Jestliže rámě tvé sklesne v nemoci, bojovati budeš pro pravdu svou ještě hlasem svým, láskou svou a slzami svými!“
„Pravnuku můj! jenž budeš hledati a nalezneš písmo toto, ohlas lidu mému, čeho jsem žádal jemu. První, čeho jsem žádal, bylo: zapomenutí. Žádal jsem snad, aby zapomněl na boha svého, Jehovu, a na to, že jest Israelem, — národem, jenž má duši, a z něhož v minulosti rodili se velcí muži a myšlenky velké? Nikoli, nemohl jsem žádati, aby Israel zapomněl na to, neboť ty zpomínky mně samému kladou med v ústa a rozšiřují srdce. Ale žádal jsem, aby Israel zapomněl na křivdy a bolesti, jež mu cizí národové byli učinili. „Nepamatuj na křivdy!“ „Nemluv: Odplatím zlým za zlé.“ Mar Zutra chodě spat, říkal každodenně:
