ností bažil všemi silami ducha svého, rozníceného mystickou věrou, sněním a touhou.
Za to však Reb Moše odpočíval, ač taktéž neúplně. Sedě na zemi v koutku světničky, opíral lokty o pozdvižená kolena, skrýval bradu v rukou, a zrak svůj nepohnutě upíral na tvář mistrovu, nachýlenou nad knihu. Bylo to takové rozjímání, s jakým křesťanský mnich pohlíží na obraz svatého patrona řádu svého, s jakým polodivý mouřenín se dívá na fetiše řezaného ze dřeva, s jakým milovník a badatel přírody patří v prostor posetý myriadami světlých těl nebeských. V očích melamedových, upřených na tvář velkého rabína, jevily se: chvála, podiv a láska.
Náhle otevřely se dvéře světničky, a za prahem jejím ukázal se šlechtic Kamioňský. Zastaviv se tam chvíli, pravil jdoucímu za ním Janklovi:
„Zůstaň tu, pane Jankle, promluvím sám s panem rabínem.“
Vyřknuv to, shýbnul se, aby přestoupil přes prah dvířek příliš nízkých pro jeho vysokou a elegantní postavu.
Překročiv přes prah, rozhlédl se okem bádavým.
Naproti němu u zdi zčernalé prachem a špínou seděl na lavici člověk v chatrném oděvu, s bradou a vlasy tmavými jako noc, s tváří skoro pomerančovou, jíž pozdvihl nad sežloutlé listy starožitné knihy, když Kamioňský vstoupil do světnice. Nad čelem nízkým a zrýhovaným několika hrubými popříčnými vráskami čněl tomu člověku v poloukruhu zmačkaný štítek čepice, posunuté k týlu, a černé, planoucí oči jeho, oslupělé podivením, utkvěly na tváři příchozího.
V koutě světničky nízko při zemi šeřila se ještě jiná postava lidská, ale na tu Kamioňský jen zběžně se podíval. Nepřišlo mu ani na mysl, že by člověk na lavici sedící s děravými rukávy a oslupělýma očima byl právě tím rabínem šibovským, jehožto sláva, rozšiřujíc se ve světě ži-
