Stránka:Meir Ezofovič.djvu/217

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Tato stránka byla zkontrolována

„Proč bychom měli odejíti?“ tázal se kantor, odvraceje se opět od nábožného čtení svého.

„Poněvadž ta zeď je tenká…“ pravil Meir.

Nedopověděl a umlknul náhle, ježto za zdí bylo slyšeti silný výkřik jeho strýce Abrahama:

„Já o tom nevěděl ničeho! ty, Jankle, ničehos mi o tom neřekl.“

Současně zazněl trpký, odporný smích Janklův.

„Vždyť mám rozum v hlavě!“ zvolal Jankel, „věděl jsem, Abrahame, že stěží budeš souhlasiti s takým obchodem! Ale učiním-li ten obchod sám…“

„Šaaa!“ zasyčel Kalman, a dva hlasy, jež byly před chvílí se ozvaly, počali opět šeptati.

„Eliezere, odejdi!“ pravil Meir.

Kantor nechápal ničeho.

„Eliezere! chceš ctíti otce svého, jak bylo přikázáno na hoře Sinai?“

Syn Kamionkerův vzdychnul.

„Plače prosím Jehovy, abych mohl ctíti otce svého…“

Meir ho chopil za ruku.

„Nu, tedy odejdi! odejdi! neboť zůstaneš-li tu ještě chvíli, nikdy již… nikdy… nikdy nebudeš ctíti otce svého!“

Meir mluvil v takovém záchvatu, že Eliezer zbledl a zděsil se velmi.

„A kterak nyní odtud odejdu,“ zašeptal, „ježto oni mluví o velkém tajemství?“

V tom opět za zdí se ozval poněkud hlasitější výkřik Janklův:

„Krejčí Šmul, chuďas, a vozka Jochel, zloděj… oba dostanou hodně peněz…“

„A sedláci, již vezli kořalku?“ tázal se Abraham.

Jankel se zasmál.