jíce oddechu a řádného odpočinku, a Ze by snad bylo líp, kdyby přibrali pomocné ruce. Ale na to vše měl Jakoubek jen jednu odpověď: ›Jen co děti budou větší, půjde to všecko.«
Ale doktor nesouhlasil. Viděl v tom sic určitý program, ale takový nejprimitivnější, z nejužšího obzoru plynoucí. Myslil, Ze Jakoubek dobře by mohl dát syna studovat i dcery (mladší byla ještě školou povinna) jinak vésti, ze vůbec mohl děti své uzpůsobit větším vzděláním, širším rozbledem k rozvoji, ale pro to neměl Jakoubek ani manželka jeho smyslu. Kdyz doktor poukazoval na konkurenta Jakoubkova, žida Freunda, jakže ten jinak si počíná, oba syny že do Prahy na obchodní akademii poslal, i dcery v městě vycvičit dává, Jakoubek se scvrklým úsměvem, jakoby mu po něm ocet tekl, tichým svym hlasem rychle pravil:
›U nás to nejde, to by to brzy šlo od devíti k pěti. Takhle je se dost co ohánět, aby to člověk udržel.«
I dnes opět se o to zavadilo.
Doktor prohlédan nemocného, jenž ležel 'v kuchyni na rozházené neupravené posteli s polštáři a peřinou špinavých a nespravených povlaků, zjistil silnou herečku a dle bolestí hochovýcb v mezižebří soudil, že se vyvine zánět pohrudnice.
