zaštěkl, ale doktor v náladě nedobré netrpělivě jej zakřikl: »jdi domů, jdilc a prudce ukázal ke dveřím. Pes se zastavil, nožičku zvedl, jakoby očekával odvolání toho nečekaného zákazu, ale vida, ze pán se neobrací a rychle ku předu kráčí; sehllple se vrátil a pod kolnou otřásal se sebe ponížujíct to odbvtí. —
Venku bylo blativěji než včera. Pod louzemi tály jiz i nejspodnější vrstvy špinavého sešlapaného sněhu. Oblohy nebylo vidět pro šedé vlhko ve vzduchu, jez studené lehalo na střechy nízkých domků, na ploty, na stromy, vše prosakujíc a po všem stékajtc tenounkými praménky.
Doktor prošel uličkou, v níz bydlil, těsně kolem zahradních zdí u domků, s jejichz střech mu kapalo na klobouk, a u rohu zahnul do širší ulice, jež vedla na náves s barokní sochou P. Marie uprostřed. Zrovna na rohu návsi byl dům kupce Jakoubka s krámem a výčepem kořalky. Do domu vcházelo se buď výčepem, buď krámem, buď zadem přes dvůr.
Doktor vstoupil do krámu, kde jej vítal sám kupec Jakoubek, muž hubený, nevysoký, Sprořidlým černým vlasem a věneekem vousů kolem úst. Bylo mu nemnoho přes čtyřicet, ale vypadal jako dobrý padesátník. Začal hned o chlapci.
Z krámu vešli na malou síň, cihlami dlážděnou, plnou sudů a beden, a z té do ku-
