marno, všecko marno! Síly resistenční tu mnoho není. A konečně bude smrt vykoupenlm z těch jejích útrap — — —
›Finis, Anežko, ñnis! vidíš, vidíšlc povzdechl hlasité a v představě zatanul mu, bůhví proč, obraz staré vranovské školy na náměstíčku se sv. Floriánem, přízemní okno s fuchsiemi a za ním šicí stroj, a dusí mu prošla myšlenka na cely ten jejl zivot, vyplněný dlouhou touhou, skrývanou láskou, krátkým štěstím, bolestným loučenlm …
»A já tu čekám s havrany v duši na to skončenl,« zachvélo se mu srdce.
»Carolo, jen žádnou sentimentálnostlc ozval se mu v nitru známý hlas, a doktor napjal všechnu sílu, aby potlačil své pohnutí a rozechvění.
Chvatně se doobleknuv vlil v rychlosti do sebe kotlík kávy, jejz mu Cilka~ přinesla., a vešel pak do kuchyně, aby dal s Bohem Tonoušovi. Hoch seděl u stolu a žmoulal housku nalámanou do kávy. Tváře měl po umylf jako růzičky a oči čisté jak rozpuklý květ. Doktor políbil jej na rty i na temínko, pak nařídiv Cilce, aby - dokud on se nevrátí -_ chlapce k panl nepouštěla, rychle vyšel z domu.
Brok vypuštěný z mašlale, černý, hladký, lesklý, s žlutavymi nožičkami a čumákem, s moudryma, domlouvajíéíma se očima, vyběhl jako střela za ním, ocasem vrtěl, poskakoval,
