nouše, jejž Ciika oblékala, nevrálila se dřívější nálada. Poslal je do kuchyně a sám začal upravovat svou toaletu.
Staré rány byly již opět pootevřeny a propouštěly do duše svůj jitřivy kvas. A zas cítil bolestně to přesvědčení, že nebude 'klidu ni úlevy, *dokud nebude konec, a zas přistth se při tom skrytéfn. přání, aby konec ten nastal již raději dřív než později. Ale vedle těch pocitů a vycitek z nich pluly jeho duší v stejné výši i soucit s tou chorou jeho ženou tam, i lítost nad jejím utrpením tělesným i duševním. A přec kdyby mu byl někdo řekl: uzdraví se! - byla by se jeho duše jen ještě více rozvlnila a zatemnila.
Zíti zas dál ten život posledních dvou let — co jej mohlo lákat? '
Byl to život v přibývajícím chladu a stínu, život v přemáhání a klamu, život bez naděje, že se opět rozjasní a oteplí.
Je smutno to přiznání, ale její odchod znamená proñ uvolnění z toho, života skrývání a lži. Dvéře k tomuto uvolnění jsou otevřeny, spatřuje jimi světlo nového života - mělo by je teď přirazit opět její ozdravění? …
Ah, vždyť ostatně není již naděje, aby se uzdravila!
Třeba se teď tři čtyři dny nemoc nehoršila, jsou tu již závažné příznaky, že zachvátila celé ústrojí. Embolie, pondělní třesavka —
