dalo lítostí. Ale právě ta lítost mu vzdy připomenula myšlenky na její smrt.
»Ještě to ušlo,c odpověděl na její otázku a usmál sel
›Netáhne tí to tam od okna? Dává ti tam na noc ten koberec'h ptala se dále v starostecb, jež také se mu jiz zdály takovou hračkou pro útéehu.
›Dává, ale- jen se netrap takovými věcmi,< prosil snažně, rozčilen i pohnut zároveň.
»Nech mě ještě, dokavad můžu,c řekla tak měkce, a tak ta slova byla prosáklá láskou a prochvělá smutkem, že doktor cítil, jak nezadrží, aby mu nezvlhly oči.
Vstal a chopil se modré lahvičky na nočním stolku, a ačkoliv bylo v ní ještě polovic kapek, pravil: »Abych ti ji snad ještě doplnil, nez odejdm Musím dnes dřív. Byli tu od Jakóubků.: '
»Kdo tu byl?«
»Lojzička.«
»Z té se udělalo hezké děvče, viď ?«
»Nnno -jaká pak krásalc odpověděl doktor s úsměvem, ale zneklidnil se tou otázkoui toa poznámkou. Věděl, odkud vznikla v duši ženině. ›Chlapec se jim rozstonal,c odvádél řeč od kupcovy dcerky.
.Paní doktorová spustila svou levici, již polozenu měla na hrudi, jakoby jí přitlumovala tluk svého srdce, opět do klína a pohlédla na