svadlých tvářích k třesoucím se koulkům úst. To byla jeho nemá prosba…
Jaké bylo rozhodování v prudkém tom dojetí ?l '
Vídí celý ten obraz jako živý před sebou, a hluboký, mocný reflex pohnutí toho ještě teď ve vzpomínkách zadrhuje mu srdce.
Vše další bylo prostým důsledkem prvního mocného'dojmu. Přistoupením k lůžku nemocné byla takřka již zpečetěna jeho i jejt budoucnost. Vypadalo by to vše až do sňatku jako dojímavé kapitoly'limonádového románu, kdyby přítomnost nevrhala na to černé stíny otevřeného, čekajícího hrobu.
Radostné rozjasně'ní její vpadlé tváře, nezapomenutelný výraz pokorné vděčnosti v jejích modrých očích, zakmitnutí úsměvu nejvyššího štěstí kol jejích 'zbledlých rtů nevyhladitelně vtisklo se mu do duše, dojaté mocnou lítostí nad jejím trpícím zjevem, ale i blahem zároveň, jaká míra štěstí spočívá pro tuto dívku vjeho příchodu, v pohledu na něj samého, jehož tamta -'které přinésti chtěl Ý oběť celý svůj život - tak lehce zradila a tak těžce zranila.
Podnes cítí křečovité' stisknutí její vyhublé ruky, jímž jakoby tlumočila jásavý výkřik své duše, kdy ústa nemohla mluviti příbojem radosti a štěstí.
